Výňatek z knihy "Prvních deset let československého rozhlasu".
Strašnická vysílací stanice byla dána do provozu počátkem února 1925. Bylo pro ni vybráno místo těsně na hranicích tehdejší Prahy na obecním pozemku ve Starých Strašnicích. Vysilač byl vyroben firmou Societé Franciase Radioelectrique, typové označení MD50.
Na svoji dobu, přes jednoduchost konstrukce, byl velmi dokonalý a modulace, zejména ve srovnání s vysíláním z provizorní stanice kbelské, velmi čistá.
Zařízení vysílače bylo namontováno ve třech skříních. Původní instalace, všechny tři skříně těsně vedle sebe, byla brzy opuštěna, neboť vzájemné indukční vazby měly nepříznivý vliv na jakost vysílání.
Prvá skříň obsahovala usměrňovač a prvou část napájecího a filtračního okruhu, další skříň druhou část napájecího a filtračního okruhu, lampu oscilační, dvě lampy modulační a modulační tlumivky. Ve třetí skříni byly zamontovány cívky a kondensátory okruhů oscilačního a antenního.
Pracovní schema stanice bylo velmi jednoduché. Modulační proud, přicházející ze studia, byl přiveden přes vstupní nízkofrekventní transformátor na mřížky dvou 500W modulačních lamp zapojených paralelně. Modulace stanice byla, tak jako dosud u všech československých stanic, podle systému Heisingova (metoda konstantního anodového proudu). Vysílací lampa, rovněž o výkonu 500W, modulovaná změnou v anodovém napětí, byla zapojena v jednoduchém okruhu s vlastním buzením. Oscilační okruh vysílací lampy byl vázán s anténním okruhem, laditelným variometrem. Jemné dolaďování okruhu antenního bylo prováděno rovněž variometrem.
Vlastní vysílací systém, třípramenná antena tvaru T o délce asi 60m, byla zavěšena na dvou 40m vysokých dřevěných stožárech. Na místě uzemnění bylo použito protiváhy.
Všechny tři lampy byly žhaveny z akumulátorové baterie o napětí 36V. Napětí anodové dodával jednofázový dvoustupňový usměrňovač. Střídavý proud městské sítě byl v motorgenerátoru měněn na proud o 600 periodách a napětí 120 voltů, transformován na vysoké napětí, přiveden ke dvěma usměrňovacím lampám, zapojeným v sérii. Získané anodové napětí asi 8000 voltů bylo vyhlazeno filtračním okruhem a přivedeno přes modulační tlumivku k anodám všech tří lamp.
Skutečný výkon stanice nebyl však 500W, neboť toto označení udávalo výkon, přiváděný na vysílací lampu. Energie dodávaná do anteny, podle které je dnes udáván výkon radiostanice, byla ve skutečnosti jen asi 100W. Kdybychom chtěli srovnati jakost a konstrukci tohoto vysilače s aparátem přijímacím, na obdobné technické výši stojícím, přirovnali bychom jej k jednolampovce se zpětnou vazbou, žhavené akumulátorem a odebírající anodové napětí z eliminátoru. Posuzováno podle dnešního stanoviska, vytýkali bychom této stanici, kromě nepatrného výkonu, nestálost přidělené vlny. Tehdy ovšem nebylo to překážkou, neboť bylo dostatek místa v přiděleném pásmu a vzájemné rušení stanic dalo se velmi snadno odstraniti.
Pokud se týče výkonu, nezdál se tehdy tak směšně nepatrným pro rozhlasovou stanici, neboť v té době většina stanic neměla výkon větší než jeden až dva kilowatty. Modulace stanice byla dobrá a více než dostatečně převyšovala reprodukční možnosti tehdejších přijímačů a jejich amplionů.
Po dokončení instalace nového 5kW vysilače bylo v roce 1926 radioelektrické zařízení této stanice rozebráno, rekonstruováno a přestěhováno do Bratislavy.
-J-