Drátová anténa postavená podle předchozí stránky je vhodná pro všechny přijímače s vysokoimpedančním anténním vstupem. Jsou to převážně elektronková rádia, starší tranzistorová rádia, ale antenní vstup s impedancí 500 - 2000 Ohmů mívají i dnešní komunikační přijímače určené běžným posluchačům jako alternativu ke klasickému 50 nebo 75 ohmovému vstupu. Stejně tak se s ním často setkáme u různých tunerů, receiverů, věží a podobných přístrojů.
U dnešních komunikačních přijímačů je standardem antenní vstup s impedancí 50 - 75 Ohmů. Při správném použití umožní i výrazně omezit místní rušení, které při jednoduchém připojení "kusu drátu" do vysokoimpedančního vstupu znehodnotí slabší signály. K tomu je ale nutné přehodnotit zažitou a dlouhá léta používanou filozofii jejich stavby. Ono se vlastně v minulosti o přijímacích anténách téměř nepsalo, odborné knihy a časopisy se zabývaly především anténami pro amatérské vysílání, maximálně pro poslech na amatérských pásmech. Takové přijímací antény se stavěly podobně jako antény vysílací, většinou jako laděné, rezonanční, s důrazem na maximální účinnost vyzařování a co nejsilnější signál dodaný do přijímače. Pokud ale do antény nechceme vysílat, ani poslouchat na krystalku nebo podobný jednoduchý přijímač, silný signál vlastně nepotřebujeme. Pokud se náš poslech navíc neomezuje na úzké výseky krátkých vln, rezonanční aténu ani nemůžeme použít. Dnešní přijímače mají navíc citlivost více než dostatečnou a pro příjem není rozhodující absolutní síla signálu, ale odstup užitečného signálu od nežádoucího rušení. Postupujeme vlastně podobně jako při stavbě vodovodu - najdeme zdroj vody třeba i vzdálený od města, ale neznečištěný. Potom musíme vymyslet způsob jak čistou vodu dostat ke spotřebiteli, aniž by se dodatečně znečistila. Také přijímací anténu stavíme v místě kde je pokud možno co nejmenší úroveň rušení, co nejdál od domů, elektrických rozvodů, co nejvíce ve volném prostoru. Rušivých signálů, které proniknou přímo do antény, se už těžko zbavíme. Běžný rádiový posluchač často v domácím prostředí ani nemůže dosáhnout kvality příjmu, kterou má radioamatér poslouchající na výkonnou laděnou, často směrovou anténu postavenou v málo zarušené lokalitě. Spíš má problém slyšet něco víc než signály nejsilnějších stanic a postavit si vůbec nějakou, pro okolí přijatelnou anténu. Proto se dnes používají i antény s velmi malou účinností, ale necitlivé na místní rušení, například nejrůznější smyčkové antény typu Flag, EWE, apod. Nebo aktivní antény, ať už tovární, nebo typu Miniwhip, které je možné postavit do místa s minimálním rušením a navíc v provedení, které nebudí pozornost okolí.
O problémech s rušením, které měli posluchači už v samých začátcích rozhlasu, byla zmínka v předchozím článku. Kromě důkladně postavených klasických antén se v té době objevily také tzv. stíněné antény. Dnes už málokdo ví, co to znamenalo. Když se podíváme na obrázek "poruchové mlhy" na předchozí stránce, každého napadne že takové rušení se nejvíce nachytá právě do anténního svodu, který prochází skrz ní. Přitom tento svod je pro příjem málo významný. Kdyby se podařilo vyrobit svod, který by nepřijímal žádné signály a přitom neznehodnotil užitečný signál, bylo by z velké části pomoženo.
K tomu právě sloužily zmíněné stíněné antény. Samotná anténa samozřejmě byla klasická, stíněný byl jen její svod. Názorně vše vysvětluje obrázek amatérské konstrukce stíněného svodu:
V nejjednodušší podobě se jako stíněný postavil svod v úseku od rádia přes průchod zdí až do vzdálenosti 1 - 2m od domu, dále pokračoval méně zarušeným prostorem už svod klasický. Ve více zarušených místech se stíněný svod vedl až k anténě. Dobovou stíněnou anténu z komponentů fy. Kapa si můžeme prohlédnout na obrázku:
Konstrukce stíněného svodu v zásadě odpovídala dnešnímu koaxiálnímu kabelu, svod měl střední vodič spojený s vlastní anténou, buď vertikální jako na obrázku, nebo klasickou "L" anténou. Stínící plášť byl uzemněný, instalace vyžadovala kvalitní uzemnění napojené v nejnižším místě venku, z odbočné krabice. Účinnost stíněné antény byla samozřejmě snížená tím víc čím byla stíněná část delší, délka stíněného svodu neměla přesáhnout zhruba 20m, anténa měla být raději delší o část odpovídající délce stíněného svodu a stíněná anténa se doporučovala spíše pro citlivé vícelampové přístroje. Samotné snížení hladiny poruch ale bylo prokázáno. Protože jak antény, tak i přijímače pracovaly s vysokou impedancí a širokopásmová transformace nebyla možná, musel i souosý kabel pro stíněný svod tuto impedanci pokud možno zachovat. To znamenalo použít co nejsilnější stínicí plášť, co nejslabší střední vodič a kvalitní materiály. A to se mnohdy nepodařilo - s tehdejší materiálovou základnou šlo o úkol na hranici řešitelnosti.
Na obrázku je kabel používaný pro svody stíněných antén. Asi každý si dovede představit, jaké vlastnosti a životnost měl při použití gumy na vnitřní izolaci a impregnovaného opředení na vnější plášť. A tak už ve čtyřicátých letech, v příručce "Praktická škola radiotechniky" z roku 1943, se o stíněných anténách dočteme následující:
"Radíme začátečníkovi docela upřímně, aby jen klidně zůstal věren své nejprostší anteně drátové se svodem nestíněným, ať už bydlí na venkově anebo ve městě. Dokonale provedená a účelně vybraná antena stíněná by jej možná zbavila některých poruch, zato by mu však poslech zeslabila tak vydatně, že krystalka, kterou si zatím postavil, zůstala by s největší pravděpodobností téměř němá. Dobrá stíněná antena je také mnohem dražší, než by svědčilo kapse velké části mladých zájemců, stojí zpravidla několik set korun, je také vůbec nevhodná pro krátké vlny. A konečně, jakmile se jednou stíněný svod poškodí — a při jeho choulostivosti dojde k tomu mnohdy za několik měsíců — má majetník takové anteny všecky její nevýhody (zejména podstatně menší užitkovou výšku), avšak ztratil její hlavní výhodu, totiž omezení poruch. Abyste uvěřili, že menší výkonnost stíněné anteny má svou příčinu, uvažte, že stíněný kabel velmi dobré jakosti má na jeden metr délky kapacitu asi 5 pF a svodový odpor několik desítek megohmů, kdežto kabely tenké, jakých se pro přístupnější cenu běžně používá, dosahují až 30 pF na metr a svod i při neporušeném stavu sotva kolem jednoho megohmu. Použijete — li pak svodu několik desítek metrů dlouhého, je na tom přijimač asi tak, jako byste při obyčejné nestíněné anteně zapojili ještě mezi antenní a zemní svorku kondensátor 1000 cm a odpor 10 000 ohmů paralelně. Zkuste to a uvidíte, co zbude z poslechu."
A tak se nad podobnými anténami na dlouhá desetiletí zavřela voda. Dvojnásob u nás, kde zájem o příjem čehokoliv jiného než domácích vysílačů a případně radioamatérů vyvolával podezření.
Problém se stíněným svodem nebyl tehdy jednoduše řešitelný, i když správný směr je zmíněn i v citované knížce:
"Velkou kapacitu svodu mohou ovšem ve škodlivém účinku mírniti tak zvané antenové transformátory; mají však zase tu podstatnou nevýhodu, že vyhovují jen pro poměrně úzký vlnový rozsah, zpravidla sotva pro střední a dlouhé vlny, nikoliv však pro krátké. A to ovšem musí být transformátory dobré, jejichž návrh není nikterak snadný, zatím co různé, efektně označované a balené výrobky tohoto druhu spíše uškodí, než prospívají."
To ale bylo konstatování poplatné své době, kdy horkou novinkou byly ferrocartové materiály, občas používané i dnes například v podobě železoprachových toroidů Amidon.Někdy byly transformátory skutečně pouze v podobě vzduchové válcové cívky. Popis takového převodního transformátoru byl v časopise "Československý Radiosvět" č.7/1934:
Převodní trafo antenní pro případy, kdy je nutno provést dlouhý přívod k přijímači. Obrázek ukazuje jedno takové provedení:
Je to cívka o 85 závitech s odbočkou u 10, závitu. Průměr cívky 40mm, síla drátu 0,5mm dvakrát hedvábím isolovaného. Cívka je odstíněna krytem o průměru 80mm a vzdálenost vinutí ode dna a víka budiž asi 15mm. Převodní trafo se namontuje na konsolku a vyvedenými šrouby isolovaně procházejícími odstíněným krytem se provede spojení se svodem a přívodem k přijímači. Tento přívod je také odstíněný a uzemněný.
Pro vzálenost větší 100m nutno voliti úpravu naznačenou na druhém obrázku:
Dimense průměru trubky a síly drátu jsou stejné. Hodnotě 15uH odpovídá asi 8 závitů, 290uH asi 80 závitů, 530uH asi 150 závitů. I zde je spojovací vedení odstíněno a mimo to je zabráněno účinkům indukce skroucením přívodů.
Od šedesátých let dvacátého století se rozběhla výroba feritových materiálů nejrůznějších vlastností, druhů a tvarů. Díky nim je možné mnoho aplikací, včetně skutečně širokopásmových transformátorů.
První vlaštovkou, která se objevila v osmdesátých letech, byla anténa popsaná ing. Dýlikem v Amatérském rádiu č. 4/1986. Pro většinu radioamatérů, stejně jako rádiových posluchačů, to muselo být jako zjevení - místo drátu pár metrů dlouhá vertikální tyč, svod koaxiálem, jakési transformátorky... Dnes se tá této anténě několik věcí vytknout a zlepšit, o tom se ještě zmíním, ale naznačená konstrukce je odpovídající tehdejší součástkové základně a v zásadě správná.
Samotná anténa byla z hliníkové trubky o délce 3,5m, ukotvené samozřejmě izolovaně. Transformátorek na dvojděrovém jádře pro TV symetrizační členy měl 12 primárních závitů a 3 sekundární, pro přijímač s klasickým vysokoimpedančním vstupem bylo nutné použít stejný, opačně zapojený transformátorek na konci kabelu. Změřený kmitočtový rozsah byl 1 - 80MHz.
I drátovou anténu je možné postavit tak aby dodávala ve většině případů čistý signál. Jen je nutné dodržet zásadu, aby žádná aktivní část nebyla blízko domů, většinou se jako minimální hranice udává pět metrů. Ale čím více, tím lépe. Pro příjem tak raději zvolíme anténu o délce kolem 20m na samostatných podpěrách, vzdálenou od domů, elektrického rozvodu a zdrojů rušení, než čtyřicetimetrovou, uvázanou mezi komíny dvou domů, jejíž konce jsou nad střechami.
Na konec drátové antény zapojíme anténní transformátor, od něj vedeme stíněný kabel k zemnícímu kolíku s bleskojistkou, dále kabel pokračuje k přijímači. Pokud má přijímač nízkoimpedanční vstup pro koaxiální kabel, máme ve většině případů vyhráno. Problém nastane, když je přijímač spojen s elektrickou sítí, potom musíme použít oddělovací transformátor s převodem 1:1. Nebo když máme rádio s pouze vysokoimpedančním vstupem pro drátovou anténu, potom musíme použít stejný anténní transformátor, ale opačně zapojený, který impedanci opět zvýší. Ze ztrát v koaxiálním kabelu není třeba mít obavy, proti zmíněným stíněným anténám je díky širokopásmovým transformátorkům impedance antény přetransformována na hodnotu přibližně odpovídající koaxiálnímu kabelu, útlum běžných koaxiálních kabelů je na nízkých kmitočtech většinou malý a tak ani délka kolem 100m nepředstavuje zásadní problém.
Na tomto obrázku, převzatém z popisu výrobce transformátoru MLB je vlastně nakresleno, jak s jeho použitím postavit anténu nejhůř, jak jen to jde. Především koaxiální kabel není nejpozději před průchodem do domu uzemněn, atmosférické přepětí nebo dokonce úder blesku půjde po kabelu přímo do rádia. Samotná anténa s transformátorkem je v těsné blízkosti domu a bude chytat rušení z elektrické sítě. Druhý konec antény je uvázaný ke stromu, když se strom zhoupne ve větru, anténu přetrhne. A ani montáž antény ke komínu není dobrá kvůli urychlení koroze kouřem a plyny z komína.
Obdobným způsobem můžeme také postavit vertikální anténu podle následujícího obrázku. Konstrukci zvolíme podle toho, kde má anténa nejlépe pracovat. Krátká anténa o délce okolo dvou metrů bude mít nedostatečnou účinnost, pokud nelze namontovat delší, je lepší použít některou z aktivních antén, například KAA1000. Dobře fungující je ale anténa už o délce okolo 4m, zmíněná ve článku z AR. Je třeba počítat s menší účinností pod cca 1MHz. Takovou anténu lze snadno postavit z výprodejních vojenských tankových antén, z vyřazené CB antény, i z běžně dostupných hliníkových trubek. Vertikál o délce kolem 4m také používaly pro AM rozhlas společné antény v činžovních domech. Vyšší vertikální antény budou mít samozřejmě lepší účinnost na nižších kmitočtech, vertikál o výšce okolo 10 - 12m bude velmi dobře pracovat i na středních vlnách. Zato na nejvyšších krátkovlnných kmitočtech může být problémový.
Dále budeme navíc potřebovat ještě nějakou protiváhu, na obrázku naznačenou drátovými radiály na zemi. Stejně lze využít například kovový plot. Minimem jsou nejméně dvě radiály zhruba o délce samotné antény, čím více, tím lépe. Anténa také bude mít proti vodorovné drátové jiné vlastnosti, většinou vhodné pro příjem vzdálenějších vysílačů, zatímco blízké signály budou potlačené. Vertikální antény také někdy bývají citlivější na místní rušení.
To nejspíš zařvali všichni anténní odborníci a zasloužilí radioamatéři, kteří dočetli až sem. Každý přece ví, jak je to s impedancí antény o čtvrtvlnné a půlvlnné délce, jak je to s kapacitní a indukční jalovou složkou, jak se chová vyzařovací diagram vertikální antény při délce vyšší než 5/8 vlnové délky.... Jo, já to vím taky.
Protože předpokládám, že články budou číst především začátečníci a zájemci o poslech bez větších praktických zkušeností a teoretických znalostí, je teorie a vše co s ní souvisí omezena na absolutní minimum a věnuji se spíš praktické stránce stavby přijímací antény.
Vtip je také v tom, že nestavíme superúčinnou laděnou anténu pro jedno krátkovlnné pásmo, ale "jen" běžnou anténu pro běžný poslech. Potřebujeme jednu anténu, která pokryje co největší úsek kmitočtů, od dlouhých až po krátké vlny a situace je stejná, jako když připojíme drátovou anténu k vysokoimpedančnímu vstupu běžného rádia - i to má jen jedno vazební vinutí, kolísání impedance antény se také nijak neřeší a přesto vše uspokojivě funguje. Tovární transformátor MLB je doporučen pro drátové antény o délce 12,5 až 50m, s nimi překryje celý rozsah od dlouhých po krátké vlny. Obdobně 4m vysoký vertikál také není anténa náhodně střelená od boku, ale prakticky vyzkoušená - včetně zmíněných STA. Pokud má posluchač zájem především o určitá krátkovlnná pásma, ať už rozhlasová nebo amatérská, je pro něj daleko lepší postavit rezonanční anténu podle návodů pro amatéry - vysílače. To už jsou ale konstrukce, které se vymykají běžnému rádiovému příjmu a bylo o nich napsáno dost.
Ještě zbývá popsat, jak vlastně takový anténní transformátor vyrobit. V nejjednodušší podobě ho měl popsaný Jara Sedlář na svém, dnes už neexistujícím webu.
Je to transformátor se sedmi závity ploché trojlinky na odrušovacím jádru pro ploché počítačové kabely. Já jsem použil nové jádro z GESu, největší které je dostupné s označením FFB34. Celkem je tak na jádru 3x7 závitů, které se zapojí jako transformátor 1:3, převádějící impedanci 1:9. Protože popisovaný transformátor je spíš krátkovlnný, zkusil jsem slepit dvě jádra na sebe, tím vznikly jakési podlouhlé "brýle" a přenášené pásmo se rozšířilo přes střední vlny. Kdo chce ještě lepší vlastnosti na dlouhých vlnách, může zvýšit počet závitů na 3x10 až 12, ale je nutné počítat se zhoršenou funkcí na nejvyšších kmitočtech.
Takový transformátor je snadno a rychle zhotovitelný. Lepší vlastnosti má transformátor na toroidu FT50/43. Na něj navineme 15 závitů třemi vodiči současně, jak je názorně vidět na obrázku:
Zapojíme je podobně jako v předchozím případě, takže získáme vlastně autotransformátor se 45 primárními závity a odbočkou pro koaxiální kabel na 15. závitu.
Názorně je to vysvětleno na dalším obrázku:
Výše zmíněné dvouděrové "televizní" jádro Pramet z návodu v AR je vhodné spíš pro krátkovlnné antény, je prakticky ověřeno že na kmitočtech pod 1MHz jeho účinnost rychle klesá. Je to dobře vidět na grafu. A to bylo použito delší jádro o výšce 12mm. Situace se ale změní při použití dvouděrových jader Amidon BN202/43 nebo BN202/77. Ty jsou z hmoty s velkou permeabilitou a vlastnosti transformátorků navinutých na těchto jádrech se blíží továrním výrobkům.
Na následujícím grafu je kmitočtový průběh továrního transformátorku - MLB od fy. RF-Systems:
Není mi ale jasné, co mysleli referenční úrovní 0dB, protože pasivní transformátor přece nemůže mít 2dB zisk...... Nu, ničevó....
Často jsou také k vidění návody k transformátorkům na velkých železoprachových jádrech Amidon, většinou T130/2 nebo pro velké výkony T200/2. To je nutné pro vysílání na amatérských pásmech, kde kvůli přenášenému výkonu potřebujeme velký průřez jádra a odlišnou hmotu - ferit může být pro velké výkony problematický. Pro příjem je takový transformátor zbytečně velký a finančně nákladný, navíc vhodný opět spíš pro krátké vlny. Naopak téměř libovolný feritový toroid o velké permeabilitě, vydolovaný z vyřazených přístrojů kde bývají použité k odrušení, vetšinou pro příjem vyhoví.
Ještě ke způsobu vinutí. Dříve se často doporučovalo oddělené sekundární vinutí o 1/3 závitů a spojené společnou zemí s uzemněním primáru - viz zmíněný článek v AR. Tato představa je zřejmě obecně zažitá a opakuje se v návodech stále dokola. Samostatné sekundární vinutí má ale zhoršené přenosové vlastnosti na vysokých kmitočtech, především u toroidních jader, kde je aktivní částí transformátoru pouze úsek procházející vnitřní částí toroidu. U dvouděrových jader je tento jev méně výrazný, ale stále citelný. Je lepší se mu proto vyhnout a transformátorek navinout jako autotransformátor. S jednou jedinou výjimkou - to jsou právě přijímače spojené přímo s elektrickou sítí. Ty jsou uzemněné přes ochranný kolík elektrické sítě a dalším uzemněním u antény vyrobíme tzv. zemní smyčku, která poslech většinou zhorší. Potom je nutný transformátorek s odděleným sekundárním vinutím, ale pozor - u transformátorku se země nespojují, pod anténou se uzemní jen primární vinutí, sekundární se zde neuzemní, jen spojí se stíněním kabelu. Ještě lepší řešení je ale použít autotransformátor podle předchozího popisu a u rádia potom použít oddělovací VF transformátor. Ten je na stejném toroidu jako anténní, má 2x15 závitů, primár spojený s kabelem od antény, sekundár s kabelem k přijímači. Obě vinutí se samozřejmě nijak vodivě nespojují, ale vinutí by mělo být střídavé - tedy vždy jeden závit primární, jeden sekundární.
Krátce shrnuto - většinou vyhoví popsaný autotransformátor, který sice neoddělí anténu od svodu, ale má výrazně lepší vlastnosti na vysokých kmitočtech. Naopak transformátor s odděleným primárem a sekundárem je někdy nutný, s horšími vlastnostmi na vyšších kmitočtech se musíme smířit. Potom ale nespojujeme obě vinutí společnou zemí - tím jen spojíme nevýhody obou způsobů vinutí.
Pokusím se zmíněnou problematiku dále rozvést. Neberte to prosím jako nějaké dogma, ale spíš jako námět k úvahám a k praktickým pokusům. Ty jsou možná důležitější než teoretické filosofování, protože realita může být někdy překvapivá a úplně odlišná od teorie.
Na prvním obrázku je nákres provedení a zapojení drátové antény s anténním transformátorem a koaxiálním svodem, jehož autorem je Dirk Rijmenants:
Tento nákres obsahuje několik možných problémů. Prvním je způsob vinutí anténního transformátoru. Oddělené sekundární vinutí mívá zpravidla za následek zhoršené vlastnosti na vysokých kmitočtech, přitom zemní svorka sekundárního vinutí je spojena s primárem a jeho uzemněním. Pokud nevadí přímé galvanické propojení primáru a sekundáru, je lepší vyrobit anténní transformátor jako autotransformátor, kde není samostatné sekundární vinutí, ale je to pouze odbočka na společném vinutí podle dalšího upraveného obrázku:
Obrázek naznačuje další možný problém - zemní smyčku. Ta vznikne galvanickým propojením jednotlivých částí, zde v případě že spojíme naznačenou vnitřní svorku "ground" - "země" s přijímačem. Přijímač totiž už je jednou uzemněný přes plášť koaxiálního kabelu a přes dodatečnou zemní svorku k němu přivedeme zem podruhé. A to zpravidla nebývá dobré. Nejjednodušší je proto vnitřní zemní svorku vůbec nepoužít. Pokud ji z nějakého důvodu použít chceme, nebo musíme, případně je přijímač přímo spojený se zemí elektrické rozvodné sítě, máme dvě možnosti jak problém vyřešit.
První je použití samostatného sekundárního vinutí anténního transformátoru podle dalšího upraveného náčrtu:
Zde není samostatné sekundární vinutí spojeno s primárem a zem je k přijímači přivedena samostatným kabelem.
Druhou možností je použít v anténním přívodu k přijímači oddělovací vysokofrekvenční transformátor, který obě části galvanicky oddělí a opět tak zamezí dvojímu uzemnění:
Aby anténa samotná zachytila co nejméně rušení, je vhodné ji postavit co nejdále od domu a všech možných rušících zařízení. Pro snížení přenosu šumů a rušení po anténním přívodu se často doporučuje kabel vést v zemi a použít dvojí uzemnění, pro samotnou anténu přímo pod anténním transformátorem a pro anténní přívod před vstupem do domu. Názorně je to nakresleno na dalším obrázku. Bohužel, veškerá snaha zde je nejspíš "zabita" galvanickým propojením zemí u anténního transformátoru:
Vzniklá zemní smyčka je naznačena červeně. Pro její přerušení je třeba použít transformátor s odděleným sekundárním vinutím a země primáru a sekundáru nespojovat, jak je naznačeno na upraveném obrázku:
Je to konfigurace, která asi představuje maximum pro snížení přenosu rušení a šumů do přijímače po anténním svodu.
Znovu upozorňuji - to vše neberte dogmaticky, ale jako námět k experimentování. Naznačené postupy fungují "ve většině případů", ale nemusí vždy a za všech okolností. Proto se nebojte zkoušet různé možnosti a vybrat tu pro vás nejvhodnější.
Rozporné názory jsou i na impedanci a převod anténního transformátoru. Mnou používané anténní transformátory mají počet závitů 1:3 a převod impedancí 1:9. Vychází to z testů a pokusů kolegů z CSDXC, provedených už před zhruba čtvrt stoletím, kde mimo jiné také podrobně proměřili vlastnosti továrních anténních transformátorů. Jiní experimentátoři doporučují počet závitů primár/sekundár spíš 1:4 a tím převod impedancí 1:16, někde se dostávají až na převod impedancí 1:49. Dá se předpokládat, že nižší převodní poměry a mnou používané transformátory budou vhodné především pro krátké vlny, kde je nutné zvolit kompromis - impedance anténního vodiče kolísá mezi desítkami ohmů u čtvrtvlnné délky a jejich násobků až k jednotkám kiloohmů u půlvlnné délky a jejich násobků. Při preferenci středovlnného rozsahu, kde jsou délky běžných drátových antén zlomkem čtvrtvlny, bude možná lepší zvolit větší poměr převodu. Ale to je opět spíš námětem na experimenty.
Dalším sporným bodem je, zda anténní transformátor instalovat
A)u země pod patou antény a tím jako anténu použít i svod, nebo
B)přímo u vrcholku stožáru.
Zatím se zdá, že varianta A) je většinou vhodnější, ovšem pokud svod nevede silně zarušeným prostorem.
Kdo si na výrobu anténního transformátoru netroufá, případně nemá chuť či možnost, může pořídit tovární výrobek - antenní transformátor (často nesprávně nazývaný balun) MLB od RF-Systems:
Nebo Moonraker LWB-1, prodávaný u nás v DD Amteku:
