Krystalky byly a stále jsou oblíbeným tématem začátečníků.
Na obrázku je nejjednodušší zapojení krystalky, kdy laděný obvod mezi anténou a uzemněním tvoří jen cívka. Kondenzátor je zastoupen mezizávitovou kapacitou cívky a hlavně kapacitou mezi anténou a zemí. Dále je v zapojení už jen detektor a sluchátka. Ladí se změnou počtu závitů cívky, buď běžcem jako na obrázku, nebo přepínáním odboček cívky. Podle starých pramenů by taková samoindukční cívka měla mít přibližně 250 - 300 závitů lakovaného drátu na kostře o průměru cca 10 cm.
Mnoho plánků a schémat je také v novějších knížkách, namátkou třeba "Od krystalky k modelům s tranzistory" od Pavla Šraita. Když jsem si kdysi s krystalkami hrál, asi nejvíce se mi osvědčilo následující zapojení:
Podle knížky má cívka 20+20+30 závitů na průměru 30 - 40 mm.
Zatímco první zapojení je skutečně vhodné spíš jen pro první pokusy, případně pro příjem velmi silné místní stanice, druhé umožní příjem silných stanic bez větších problémů. Má ale ještě rezervy.
Největším problémem je přímé spojení antény s laděným obvodem, které sníží jeho přeladění a také jeho zatlumením trochu sníží dosažitelnou selektivitu. Tedy - pokud budeme skutečně poslouchat jen například Liblice, problém to nebude. Ale krystalka skutečně umí více.
Mnoho zajímavých zapojení najdeme ve starých časopisech a knížkách z dvacátých a třicátých let. Výkony tehdejších vysílačů se pohybovaly v kilowattech, později v desítkách kilowattů. Přesto se na krystalky poslouchalo. Jedno zajímavé schéma bylo otištěno v časopise Československý Radiosvět pod názvem "Velekrystal":
Ladicí cívka má asi 60 závitů, na ni jsou i odbočky pro připojení antény. Vazební vinutí pro detektor je vinuto slabším drátem mezi závity ladicího vinutí.
Zatímco po stránce citlivosti a selektivity je tato krystalka skutečně dobrá, narazil jsem na jiný problém, který asi ve třicátých letech, kdy bylo krátkovlnné vysílání ještě v plenkách, neznali. Při přímém spojení antény s odbočkou ladicí cívky se v signálu objeví neodladitelná směs silných krátkovlnných stanic. Příjmu silných místních stanic to sice až tolik nevadí, a vůbec ne přes den. Ale večer a v noci, kdy je šance i na krystalku s dobrou anténou slyšet zhruba desítku až dvě desítky silnějších tředovlnných stanic, je to nepříjemné. Přepojení antény na horní konec laděného obvodu situaci zlepší, krátkovlnný brajgl se tak omezí jen na otevřený kondenzátor. Ale tím zase přijdeme o hlavní výhodu tohoto zapojení - selektivitu.
Řešení se našlo, v podobě samostatné antenní cívky. Co je ale důležité - vazba mezi antenní a ladicí cívkou musí být pouze indukční, vzájemné kapacity je třeba omezit na minimum. Spoje tak musí být prostorově oddělené, nesmí vést blízko sebe. Antenní cívka musí být na straně k ladicí cívce uzemněná, anténa se připojuje na konec vzdálenější. Velmi dobře a názorně je to nakreslené na následujícím obrázku, přebraném ze stránek crystalradio.net.
Vhodné by ještě bylo umístit cívku na ležato, aby přívod především od anteny nešel okolo ladicí cívky, ale nejlépe úplně z druhé strany cívky, než je ladění.
Pokud někoho mate zapojení sluchátka, v návodu je použito piezoeletrické sluchátko, které se pro stejnosměrný proud chová jako kondenzátor. Odpor 47kOhmů je nutný pro uzavření stejnosměrného obvodu diody. Pokud seženete klasická vysokoohmová "rádiová" sluchátka s impedancí 4000 Ohmů, odpor 47k vypusťte.
Tato krystalka má antenní okruh neladěný, aperiodický. Ještě o něco zvýšit citlivost a selektivitu je možné vyladěním i antenního okruhu do rezonance. Tím vzniklo konečné zapojení, které je na následujícím obrázku:
Cívka je na novodurové trubce o vnějším průměru 50mm. Má celkem 75 závitů s odbočkami po 25 závitech, lakovaným opředeným drátem o průměru 0,3mm. Antenní cívka má asi 30 závitů slabým lakovaným drátem.
Při zkoušení této krystalky s anténou dlouhou 27m a kvalitním uzemněním bylo večer slyšet na středovlnném pásmu cca 20 stanic. Poslech je samozřejmě odlišný od kvalitnějších přijímačů, stanice se vzájemně prolínají, mizí a zase se objevují.
Na první pohled by se jistě většině lidí zdálo, že téma "krystalka" je už vyčerpané, zapojení ustálená a nic nového se už nedá vymyslet. Není to pravda. Zajímavé náměty se stále objevují a dalším tématem jsou náhrady klasických, ale dnes už nedostupných součástek.
Klasické zapojení s germaniovou diodou a vysokoohmovými sluchátky je popsané výše. Odbočka pro diodu a sluchátka bývá v 1/3 až 1/2 cívky, sluchátka mívají impedanci udávanou okolo 4000 ohmů a to znamená transformaci na 16 000 - 36 000Ohmů na horkém konci laděného obvodu. Přesun výše znamená jeho větší tlumení a ztrátu selektivity, přesun níže zase snížení citlivosti, při možném zvýšení selektivity. Před několika lety se ale objevilo zapojení vysokoimpedančního detektoru, navázaného na laděný obvod volnou kapacitní vazbou, podle následujícího obrázku:
Vlevo je pro názornost zjednodušené schéma klasického detektoru, uprostřed a vpravo vysokoimpedanční detektor. V zásadě se jedná v prvním případě o běžný půlvlnný detektor, ve druhém o zdvojovač napětí. Tlumivka v prvním zapojení uzavírá stejnosměrný obvod diody, vazební kondenzátor má kapacitu přibližně mezi 5 - 20pF. Jeho velikostí je možné nastavit vazbu detektoru na laděný obvod a podobně jako u odbočky cívky volit mezi sílou signálu a selektivitou. Prakticky jsem tento detektor porovnal s klasickým dvojčinným detektorem a výsledek je dobrý - selektivita podobná, síla signálu o trochu větší.
Na obrázku je pokusné zapojení, vlevo u cívky klasický dvojčinný detektor, okolo hrníčkového trimru vysokoimpedanční dvojčinný detektor. Volba detektoru je přepojením sluchátek do příslušných zdířek.
Pro krystalky se od prvopočátků používají citlivá vysokoohmová sluchátka s impedancí cívek okolo 4000 Ohmů. Dnes se už dávno nevyrábí, jsou stále vzácnější, ale na radioamatérských burzách se stále ještě občas dají koupit. Jak vlastně vypadají?
Jako první jsem vyzkoušel klasická vysokoohmová sluchátka naší československé výroby, původně asi určená k vojenské radiotechnice z padesátých let minulého století, která používám pro pokusy od dětských let a samých začátků rádiového pokusničení.
Originální šňůra dávno odešla do galenitového nebe a nahradil jsem ji obyčejnou bílou dvojlinkou. Jak se ukázalo, právě tato sluchátka jsou asi ze všech nejcitlivější a pro krystalku nejvhodnější.
Na druhém obrázku jsou sluchátka stejného typu v ještě původním, originálním stavu. Proti předchozím možná hrají o trošku slaběji, ale rozdíl je jen nepatrný.
Další sluchátka jsou ještě památkou na wehrmacht. Bohužel nemají náhlavní most, možná by šel upravit z některých našich. Hrají dobře, opět trochu slaběji než první, pro krystalku jsou ale stále výborně použitelná.
Tato historická vysokoohmová sluchátka, pamatující ještě skutečně počátky rozhlasu, jsou možná největším zklamáním. Hrají velmi slabě, možná jim zeslábly stářím magnety, možná by potřebovaly i novou šňůru. Mají cenu spíš historickou, pro běžný poslech se už nehodí.
Klasická radiová sluchátka s impedancí okolo 4000 ohmů jsou dnes už nedostatkovým zbožím. I když se s trochou štěstí dají sehnat na radiových burzách, pro mnohé zájemce o krystalku budou obtížně dostupná. Čím se dají nahradit?
Jen o trochu dostupnější jsou obdobná sluchátka s impedancí okolo 50 ohmů, kdysi používaná u vojenských přijímačů a dalších zařízení.Dále existuje celá řada nejrůznějších druhů nízkoohmových sluchátek. V obecném povědomí je dáno, že "nízkoohmová" sluchátka se pro krystalku nehodí, že s nimi nebude hrát. Jak se ale ukázalo, není to pravda, je to spíš jeden z obecně tradovaných mýtů. Ano, vysokoohmová sluchátka jistě mají smysl, jejich impedance je zhruba stejná jako u klasické drátové antény, což u nízkoohmových sluchátek není dodrženo. Rozdíly v síle poslechu samozřejmě jsou, ale daleko větší vliv má kvalita vlastních sluchátek než jejich impedance. Mezi kvalitními vysokoohmovými a kvalitními nízkoohmovými je v konečném výsledku rozdíl překvapivě malý, především u silnějších stanic. U těch slabých na hranici poslechu je rozdíl možná výraznější.
Záleží právě hodně na jejich citlivosti, někdy jsou vyhovující, jiná nestojí za moc. Na dalších obrázcích jsou vojenská sluchátka sovětské výroby:
Poměrně dobře sehnatelná jsou sluchátka TA56M. Většinou jsou s impedencí 50Ohmů na sluchátko, výjimečně se ale dají sehnat i ve vysokoohmovém provedení. Na dalším obrázku jsou asi novějšího data výroby, s plastovou přívodní šňůrou. Protože je používám k modernějším rádiím, původní vidličku jsem u nich vyměnil za jack 3.5.
Na tomto obrázku je druhý kus těchto sluchátek, v originálním stavu a ještě s opředenou přívodní šňůrou. Na pozadí obou obrázků se můžete pokochat i originální krabičkou od těchto sluchátek - je ještě nerozbalená, měly by v ní být třetí sluchátka.....
Zde jsou podobná vojenská sluchátka, jsou pravděpodobně spojená do série, celkový stejnosměrný odpor je necelých 200ohmů.
Citlivost mají bohužel malou a při delším poslechu unavuje jejich ostrá "telegrafní" rezonance.
Překvapivě dobrou alternativou jsou starší sluchátka Tesla řady ARF200. Mívaly mnoho různých typových čísel podle provedení - stereofonní, monofonní, s mikrofonem, jednostranná......
Základ konstrukce je ale vždy stejný, jako sluchátko slouží miniaturní reproduktorek s impedancí 75Ohmů. Pro hračičkování s krystalkami zapojíme obě mušle do série, výsledná impedance 150Ohmů není zdánlivě nijak závratná, ale hrají skutečně dobře a za vysokoohmovými sluchátky v praxi moc nezaostávají. Jen z nich doporučuji sundat náušníky (pokud je mají), aby byla vazba s uchem co nejtěsnější.
Zbývají ještě klasická telefonní sluchátka.
Zcela vlevo jsou (západo)německé telefonní sluchátkové vložky, z telefonů značky (snad) Kriklan, prodávaných u nás někdy krátce po sametu. Mají impedanci kolem 300Ohmů a velmi dobrou citlivost, myslím že pokud by se použily v páru v sérii, s klasickými vysokoohmovými by si moc nezadaly.
Uprostřed jsou naše sluchátkové vložky Tesla novějšího provedení. Mají impedanci klasicky 50Ohmů, přes na první pohled jednoduchou levnou velkosériovou konstrukci mají docela dobrou citlivost a na krystalku hrají sice slaběji, ale použitelně.
Zcela vpravo jsou sluchátkové vložky Tesla staršího provedení 2x27Ohmů. Ty hrály nejslaběji, ale možná i proto že nebyly seřízené - jejich dno je šroubovací a umožňuje nastavit vzdálenost cívkového systému od membrány. Na to už jsem neměl náladu, možná že po pečlivém nastavení by byl výsledek lepší.
A jak připojit nízkoimpedanční sluchátka ke krystalce? Nejjednodušší je prostě připojit "na prasáka". Ono to nějak bude hrát téměř vždy. Vhodné je zapojit obě mušle do série a detektor krystalky zapojit spíš na nižší impedanci ladicí cívky. Teoreticky by bylo možné i přizpůsobit impedance přesně, ale klesá detekované napětí a i ty nejlepší diody mají nějaký úbytek napětí v propustném směru. V praxi tak skončíme stejně někde kompromisem okolo 1/4 až 1/3 ladicí cívky. Asi nejlepší výsledky dávají sluchátka řady ARF200 přepojená do série, u nejrůznějších vojenských a telefonních, jak už jsem zmínil výše, záleží hodně na kvalitě výroby a citlivosti.
Další možností je zapojit zesilovač. Krystalkoví puristé zákonitě namítnou, že potom už to není pravá krystalka. Není, ale podle mého názoru - pokud je to přídavný modul, nic se vlastně neděje. A když není jiná možnost, nic jiného nezbývá. Navíc takový zesilovač umožníé použít i nejrůznější komerční sluchátka, pro krystalku jinak nepoužitelná, snad i "špunty do uší" (ty jsem ale nezkoušel, HI). Na dalších obrázcích je zapojení jednoduchého zesilovače a skutečné provedení:
Schéma pochází z knihy "Od krystalky k modelům s tranzistory" a je skutečně velejednoduché. Odpor na vstupu nahrazuje sluchátka, uzavírá stejnosměrně obvod detektoru. Napájení je 3V ze dvou monočlánků, vypínač není třeba, vytažením sluchátek ze zdířek se napájení vypne.
Další možností je přizpůsobení pomocí transformátoru. Zatím tady nebudu trousit moudra bez praktického vyzkoušení, teoretických možností je několik - výstupní transformátory z elektronkových přijímačů, převodní trafa ze 100V rozhlasu po drátě, obyčejné trafo s převodem 220 - 230V/16 - 24V pro nízkoohmová sluchátka nebo 6-8V pro reproduktor..
Jedna kardinální otázka - může krystalka hrát na reproduktor? To je tajný sen všech krystalkářů!
A odpověď zní - ano, může. Určitě si každý všiml, že s dobrým signálem i klasická vysokoohmová sluchátka hrají tak, že jsou slyšet na metr - dva daleko. A při pokusech se sluchátky ARF200, osazenými miniaturními 75ohmovými reproduktorky zjistíte, že s těmi vysokoohmovými si co do citlivosti nezadají. Klasický čtyř nebo osmi ohmový reproduktor samozřejmě potřebuje přizpůsobovací transformátor. Nabízí se dvě možnosti, poměrně dobře dostupné. První je převodní transformátor z bedýnek po 100V drátovém rozhlasu, druhou možností jsou výstupní transformátory z elektronkových zesilovačů:
Po prvním pokusu nakonec zvítězila bedýnka od dráťáku, osazená ARO667. Ten má feritový magnet a je proto i o trochu citlivější než původní ARO689 s AlNiCo.Proti klasickým sluchátkům se nastavení projeví výrazněji, anténu je nejlepší připojit přímo na laděný obvod, detektor na druhou odbočku odspodu. Transformátor u dráťákové bedýnky je nastaven na odbočku 3W. Hrají víceméně jen Liblice, vzdálené asi 100km, a slabě Dechovka z Hradce Králové. Hlasitost ČRo2 je taková, že postačí pro poslech v tiché místnosti. Používám anténu o délce 25m a asi skutečně dobré uzemnění na několik železných tyčí zaražených v zemi. Krystalka je dále popsanou variací na "Velekrystal".
A když ještě přidáme k reproduktoru s převodním trafem i výše zmíněný "sluchátkový" zesilovač, už to hraje i docela nahlas :-)
Časopis Československý Radiosvět, 1/1929
Toto pojmenování je malé za výkonnost níže popsaného krystalového přijímače, každému amatéru při troše pozornosti lehko zhotovitelného. Naši amatéři, kteří měli možnost prohlédnouti si náš stánek na veletrhu, viděli tuto staničku mnou vystavenou ve vitrině.
Dosavadní výborné krystalové přijímače, které pracují silně, mají tu nevýhodu tam, kde je více vysílaček možno přijímati na krystal, že jedna druhou ruší. Zase tak zvané selektivní krystalky mají tu vadu, že vřazeným okruhem pro získání selektivity byl zaveden též útlum a příjem je slabý.
Na popisované staničce jsou tyto chyby odstraněny. V Bratislavě možno na př. lehce odladiti rušící Vídeň a opět Pešť od Vídně okolo Košic. Taktéž bude i u nás po venkově tento aparátek vítán všude tam, kde je příjem cizích stanic možný na krystal, neboť tohoto zapojení možno použíti i pro dlouhé vlny, ovšem při vysoké anténě, vsuneme-li prodlužovací cívku. Při poslechu na pásmu 200-600m prodlužovací cívku odstraníme a podstaveček spojíme nakrátko.
U nás kolem Prahy bude tato stanička nepostradatelnou až Praha spustí novou zatím myšlenou silnou vysílačku.
Součásti:
Základní prkénko (překližka 8mm silná) 16x14 případně 16x16 cm podle hloubky točného kondensátoru.
Panel ebonitový nebo gumoidový 16x14cm
Točný kondensátor (elektricky dobrý) asi 500cm
Dále jeden spodek pod cívku, 8 telefonních zdířek, 2 přepínače po 4 kontaktech k zamontování na způsob jako reostat nebo 8 kovadlinek s přepínačem. Též lze přepínání zařídit na zdířky, pak se děje banánkem.
Nejhlavnější součástí je indukční cívka, vinutá na lepenkovém nebo pertinaxovém válci o průměru 6,5cm dlouhém 8 cm.
Drát použijeme o síle 0,3 - 0,4mm, smaltovaný a 1x hedv. nebo bez smaltu a 2x hedv. Drát volíme pokud možno různé barvy.
Vineme oba dráty najednou, počneme s levé strany, směr vinutí od sebe. Tyto oba dráty vineme těsně vedle sebe tak, že kdyby byly jednobarevné, bude vypadati cívka jako kdyby byla vinuta drátem jedním. Podíváme-li se na schema, vidíme, že z jednoho z drátů jest vinutí delší, je to antenní okruh, neboli primár. Druhý drát okruhu detekčního jest kratší a v tom právě vězí ona selektivita. Obě vinutí natočíme bez obvyklých tap, tedy tak, jako by odbočky vůbec neexistovaly. Na čtyřicátém závitě odbočíme s druhým drátem, jehož vinutí je ukončeno. Prvým drátem pak vineme ještě o 10 závitů vác a taktéž zakončíme. když pak sečteme všechny dráty primáru a sekundáru, obdržíme celkem 40 a 50 = 90 závitů.
Nyní přikročíme k odbočkám. Na prvním drátě odpočítáme tyto závity: 12, 16, 20, a 25, na těchto místech opatrně vjedeme špičkou nože pod odpočítaný závit, podstrčíme proužek isolační voskované pásky, na oněch místech zbavíme opatrně drát isolace a přiletujeme odbočky potřebné délky. Totéž učiníme na druhém vinutí. Zase počítáme zleva, 18, 25, a 32, konec tohoto vinutí jest čtyřicátý závit.
Hotovou cívku přimontujeme na podstavečky asi 2 a půl cm vysoké (nikoli přímo na prkénko) tak daleko, aby točnému kondensátoru nepřekážela. Rozestavení součástí je dosti patrno z fotografií, dlužno však podotknouti že na prkénko po levém boku válcové cívky přišroubujeme podstavec pro cívku prodlužovací. Tato cívka může být jakákoliv, Burndeptka, Lorencovka, Ledionka nebo voštinová, avšak její vinutí musí být ve smyslu cívky válcové, která pak je vlastně pokračováním cívky prodlužovací. Na prodloužení pro vlny přes 1000 metrů budeme potřebovati 150 - 200 závitů. Upozorňuji znovu, že pro příjem dlouhých vln na krystal je nutno míti výhradně vysokou a nejméně 30m dlouhou, dobře isolovanou antenu a výborné uzemnění. Špatná antena nebo uzemnění znamená velmi špatný nebo žádný příjem pro takové amatéry, kteří jsou od vysílačky vzdáleni. Rovněž špatné součásti se rády vymstí.
Při zapojování se řiďte podle schématu. Z obrázku je patrno umístění čtyř telefonních zdířek. Zmiňuji se o tom proto, že mnoho amatérů zapojuje vždy dvě a dvě paralelně. U krystalu je to chybou, neboť sluchátka mají být zapojena v serii. První a čtvrtá zdířka jsou spojeny mezi sebou, na druhou je připojena země a a rotor toč. kondensátoru. Třetí zdířka je spojena s detektorem. Obvyklý kondensátorek fixní 1000cm na svorkách sluchátek (na schématu naznačený čárkovaně) není nutností.
Ladění točným kondensátorem je dosti ostré, jsme-li dál od vysílačky, snadno tuto při otáčení nepostřehneme, ovšem i přepínači nutno hledati vhodné naladění zhruba.
Tato stanička stojí za práci. Je skutečně dobrá a tam, kde je vysílač v místě, pracuje dobře i na dost bídnou anténu.
Časopis Radioamatér, 1/1948 Zkráceno
Popsaná krystalka je míněna jako cvičební objekt pro radioamatéra, jehož zkušenosti nejsou bohaté. Předností navržené konstrukce jest, že výsledkem práce je vzhledný malý přístrojek, který přenáší na sluchátka sice jen nejbližší vysílače, přece je však s to způsobit radost a přinést užitek.
Jinak však není tak nevýkonná a skromná, jako její rozměry. I při vysílání obou pražských stanic ozývala se na stupnici za dne lipská stanice, ovšem že slabě a v interesantní kombinaci s pořadem českých vysilačů, ale přece. Podmínkou pro takový rekord je slušná venkovní antena, alespoň v Praze, kde příjmové podmínky nejsou valné.
Skříňku tvoří půlkulová stropní růžice z bakelitu pro visací svítidla. K tomu potřebujeme jako členy ladicího obvodu odlaďovací cívku Palafer číslo objednací 6324 a dále malý ladicí kondensátor s pevným dielektrikem. Nejvhodnější je takový, který má jako isolant mezi deskami trolitul. Leckterý zájemce bude muset volit výrobek s isolací z pertinaxu, výsledek s ním je poněkud horší, většinou však přijatelný.
Další významnou součástkou je krystalový detektor, výčet materiálu ukončuje pevný kondensátor o kapacitě 1000 až 2000pF. Dále osm spájecích zdířek, knoflík podle vkusu, asi metr spojovacího drátu a hlavně sluchátka. Důležité je, aby jejich odpor nebyl menší než asi 2000 ohmů, bežná hodnota je 4000 ohmů.
Zapojujeme podle schématu a spojovacího plánku a dbáme, aby pájka dobře zatekla, spojila se se spájenými místy a nevytvořila jen škraloupovité kakánky, které i malé zatažení za spoj odtrhne. Proto je důležité, aby pajedlo mělo dostatečnou teplotu. Malá pajedla leckdy nestačí prohřát masivní zdířky, proto je vhodné předběžné ocínování a poté dosti dlouhé přiložení.
Krystalku vyzkoušíme takto: Přívody sluchátek a detektor zasuneme do příslušných zdířek, přívod od uzemnění i anteny zapojíme rovněž, nasadíme si sluchátka, hrotem detektoru se zlehka dotkneme krystalu a pak hledáme stanici otáčením knoflíku na hřídeli kondensátoru. Když ji zaslechneme, pokusíme se zlepšit poslech vyhledáním co nejcitlivějšího místa na detektoru přičemž záleží také na tlaku s nímž drátek na krystal doléhá. Shledáte-li, že nastavení tlaku je obtížné, nerozpakujte se nahradit použitý drátek v detektoru kouskem měděného drátku síly 0,1mm. Není pak zapotřebí stáčet jej ve spirálu, postačí jediný oblouk a drát je natolik poddajný že tlaku na dotyk přibývá pozvolna a snadno se nastaví.
Přívod od antenové zdířky k cívce je možno připojit na vývod cívky 3, odkud je také vyveden přes detektor obvod sluchátek. To je poloha pro nejlepší antenu, kdy ladicí obvod krystalky nejlépe odlaďuje (je nejselektivnější), ale má nejmenší citlivost. Pro pokojovou nebo náhražkovou antenu je možno připojit antenu na vývod 2 nebo dokonce 1. Kdybychom však poté využili vydatné a dlouhé anteny, shledali bychom jednak že by se dvě místní stanice (pokud ovšem v místě posluchače jsou) "míchaly" a kromě toho by bylo posunuto ladění tak, že by byl kondensátor příliš otevřen a na př. v Praze by nebylo lze vyladit Mělník. Vůbec je nutno nastavit rozsah tak, že si na př. vyladíme vysílač s nejdelší vlnou, který chceme a můžeme přijímat a pak šroubujeme jádrem v cívce 6324 tak, až ji máme naladěnu při kondensátoru zcela naladěném doprava. Pak dostaneme vysílače s vlnou poměrně krátkou, na př. 250m při téměř, ale ne úplně otevřeném, t.j. vytočeném doleva. Kdybychom toto neprovedli, mohlo by se stát, že by třeba Praha nebo Plzeň hrály při kondensátoru ne zcela uzavřeném, ale na Mělník už by nezbylo místa.
Časopis Radioamatér, 2/1948
1. Proč byla postavena
Dovedeme si představit, že zkušenější čtenář doprovodí v duchu přednesenou otázku po účelu této konstrukce slůvkem "proboha", shledávaje dva ladicí obvody a předpětí detektoru přepychem hrubě zbytným. Ospravedlňuje nás ohled na ony oddané milovníky krystalkového poslechu, kteří bydlí v blízkosti dvou výkonných místních vysílačů, kde běžný přístroj tohoto druhu neodladí bezpečně jeden od druhého. Je to případ známý právě z okolí Prahy v dobách, kdy není třeba zvláštních rozhlasových přednášek o nejlepším poslouchání stanice Praha II, jinými slovy kdy tento vysílač pracuje s plným výkonem.
Máme však ještě další důvod: na tomto poněkud složitějším přístroji "krystalického" druhu naučí se začátečník (jemuž je, jak jsme už řekli, řada návodů na krystalky určena především) jednak stavbě přístroje poněkud složitějšího s přihlédnutím k vzhledu pokud lze radiotechnickému, za druhé pozná manipulaci s několika vzájemně se ovlivňujícími obvody. Po připojení telefonních zdířek přístroje na nf část běžného přijímače bylo lze vyladit nejen stanice místní, nýbrž i několik vzdálenějších, ovšem jen večer a s dobrou venkovní antenou. Na venkově lze čekat možnost poslechu těchto stanic přímo na sluchátka, a to, jak věříme, i bez aplikace radiotechnické latiny.
2. Podstata
Naše krystalka má dva ladicí obvody, C1-L1 a C2-L2. První má členy spojeny za sebou a ladí i antenu, takže z jejího obvodu vysaje největší energii. Druhý má cívku a kondensátor zapojeny paralelně, a je s prvním vázán prostřednictvím cívek a proměnně (řiditelná vazba "k"). Přispívá tedy k selektivnosti, podobně jako pásmový filtr u elektronkových přijímačů. Na odbočku jeho cívky je připojen obvod detektoru D a sluchátek, je uzavřen kondensátorem Cn. Připojení na odbočku zvyšuje účinnost obvodu lepším přizpůsobením odporu sluchátkového obvodu k obvodu ladicímu. Dál je tu na pohled složité zapojení s baterií B a potenciometrem P a dvěma odpory R1 a R2. Toto zapojení dovoluje přidat detektoru předpětí o polaritě dle libosti a hodnotou mezi nulou a asi 2 volty. Účel předpětí je vyhledat nejostřejší místo ohybu charakteristiky detektoru, v němž je detekční účinek největší. Vidíme, že obvod odporů a potenciometru tvoří můstek. Jsou-li R1 a R2 stejné a běžec na P přesně uprostřed odporové dráhy, je mezi ním a tředem odporů napětí nula. Je-li běžec posunut nahoru, získává napětí kladné proti středu odporů, v opačném případě záporné. Když nepoužíváme přístroje, nebo když nepotřebujeme předpětí, je vytažena propojka S. Použili jsme ji místo spínače, protože ten klape a otřesem ruší nastavení detektoru.
3. Součásti
Cívky L1, L2 a po případě Lp jsou železové, pro odlaďovač (Palafer 6324). Mají dvě odbočky zhruba ve třetinách vinutí. Lze je nahradit jakýmikoli dobrými cívkami s indukčností asi 180 mikrohenry. S železovým jádrem o průměru 10mm je zapotřebí asi 100 záv. vf kablíku 20x0,05mm, odbočky na 35. a 65. závitu. Konečně bylo by lze použít i cívek vzduchových, ty však vyjdou větší a úpravu řízení vazby bylo by nutné pozměnit. Cívka Lp je nezbytná jen při poslechu stanic na konci rozsahu středních vln, kde indukčnost L1 nestačí k naladění na maximum.
Ladicí kondensátory jsou otočné, vzduchové, o kapacitě 450 a ž 500pF. Pertinaxové se nevalně hodí pro své značné ztráty, zato můžeme použít starších vzorů, vydolovaných z nějakého starého přijímače nebo levně koupených, které se pro značné rozměry nebo horší mechanické vlastnosti nehodí k ničemu lepšímu. Desky ovšem nesmí navzájem škrtat a dělat zkrat. Kondensátory Ct a Cn jsou papírové, kapacita 2nanofarady a 1 mikrofarad, provozní napětí libovolně malé, na jakosti mnoho nezáleží.
Odpory R1 a R2 po 2 kiloohmech libovolný malý vzor.
Potenciometr drátový nebo hmotový, pokud lze lineární, s odporem 1 až 10 kiloohmů, po případě ještě větším, aby zbytečně nevybíjel baterii. (Také R1, R2 mohou být větší, až 10 kiloohmů).
Baterie obyčejná, pro ploché kapesní svítilny. Je málo zatížena.
Na kostru přístroje potřebujeme dvě prkénka z překližky 4-6mm síly, dva úhelníčky, které nahradí kousky silnějšího prkénka a zadní zdířkovou destičku s dvanácti (nýtovanými) zdířkami pro možnost kombinací. Kousky spojovacího drátu a ohebného kablíku jako přívody k pohyblivé L1, pět šroubovacích zdířek (soustružených) po dvou pro D a S, pátá otevřená, jako ložisko pro hřídelík cívky L1. několik šroubků, knoflíky s celuloidovými ukazateli, po případě papírové stupnice.
4. Stavba
Není nezbytné držet se úpravy, kterou předkládáme na výkresech a snímcích, je to však účelné. Čelní deska nese řídicí orgány a zdířky detektoru D a spojky S pro baterii. Štítky se stupnicemi usnadňují opětné vyhledání stanic a posouzení činnosti přístroje. Dodávají mu také odborný vzhled na nějž si mnohý pracovník potrpí. Kolmo k čelní desce je připevněna úhelníčky deska základní, nesoucí kondensátory ladicí i pevné, baterii B, cívku L2 a zadní svorkovnici. Cívka L1 je připevněna na kovový hřídelík síly 4mm, který prochází otevřenou zdířkou telefonní využitou jako ložisko. Podélným naříznutím zdířky a poté dotažením upevňovací matičky získáme pružné ložisko, v němž se hřídelík přiměřeně těsně otáčí a dovoluje zastavit cívku v libovolné žádané poloze.
Zadní svorkovnice je připevněna k základní desce úhelníčky a tvoří podpěru, takže přístroj i bez skříňky dobře stojí na podložce. Barvou nebo mořidlem a voskovou politurou je možno dát dřevěným součástkám pěkný vzhled.
Spoje s isolovaného drátu připojujeme k součástkám spájením. O něm se nezkušený zájemce doví z knížka Praktická škola techniky (Orbis 1947). Přívody k L1 jsou z ohebného kablíku nebo i ze smaltovaného měděného drátu síly asi 0,5mm, který natočíme v řidkou spirálu na kulatou tužku.
Na spájecí plíšky cívek chytá pájka bezpečněji, když je před vlastním spájením oškrabeme nožem a pak ocínujeme. Také baterii připojíme trvale, protože v přístroji vydrží několik měsíců.
Pohled pod základní desku přístroje. Potenciometr P s odpory R je ve stínu čelní desky nahoře. Na dolním okraji svorkovnice s 12 nýtovacími zdířkami.
Pohled na přístroj zezadu. Mezi ladicími kondensátory soustava cívek s odklápěcím zařízením, vlevo baterie, pevně připájená a připevněná plechovou svorkou za zadním (levém) okraji. Cívka Lp není na obrázku.
5. Použití
Antenu připojíme do přívodu 1, zemi do příslušně označené zdířky, detektor a sluchátka rovněž, přívod detektoru do odbočky 3 na L2, jež je nejblíže jejímu zemnímu konci 4, kondensátor C1 úplně uzavřeme, cívky přikloníme nejtěsněji k sobě, detektor nastavíme lehkým dotekem hrotu na krystal a se sluchátky na uších hledáme pomalým otáčením kondensátoru C2 signál nejbližší stanice. Jakmile se ozve, zkusíme jej zesílit vyhledáním citlivějšího místa na krystalu. Podaří-li se to, doladíme C2 a zkusíme ladit C1. Bez cívky Lp a při Praze 1, Plzni nebo jiné stanici vyladěné téměř uzavřeným C2 bude nejvýhodnější poloha C1 také skoro nebo úplně uzavřená.
Jestliže používáme dobré venkovní anteny a nejsme příliš daleko od vysílače, můžeme při tomto nastavení dosti značně měnit nastavení cívek L1 a L2 tím, že je odklopíme od sebe tak, aby jejich osy byly asi 2cm od sebe (prve byly totožné), pak bude nutno nastavit C1 a zvlášť C2 přesně, ale při správném vyladění bude hlasitost táž jako dříve. Začne klesat, až když budou cívky hodně daleko od sebe. Přitom bude přístroj tak selektivní, že se místní stanice ozve jen na několika dílcích stupnice v okolí správného vyladění a žádná sousední stanice poslech neruší.
Zkuste také připojit obvod D a sluchátek do odbočky 2 nebo 1 na L2. Ukáže se patrně, že hlasitost i selektivita poklesnou. Jenom kdyby jste místo sluchátek připojili vstup zesilovače s odporem podstatně větším než mají sluchátka, bylo by lze bez ztráty použít vyšší odbočky. Zároveň však zmenšete Ct asi na 500, až i jen 100pF.
Poté vyzkoušíme předpětí. Potenciometr nastavte běžcem asi doprostřed odporové dráhy a zapojte spojku S. Tím připojíte baterii. Bedlivě sledujte hlasitost a otáčejte pozvolna knoflíkem P na jednu nebo druhou stranu ze střední polohy. Pozorným poslechem se dá najít místo, kde je hlasitost největší, aniž však dosáhnete nějakých nápadných rozdílů. Ty se snad ukážou při poslechu vzdálených a slabých vysílačů, a pak zejména kdyby jste dělali pokusy s krystalem karborundovým, jaký je v detektoru který leží před snímkem přístroje zpředu (povšimněte si mohutného péra, které karborundum potřebuje k dosažení nejvhodnějšího tlaku). Tam je předpětí nezbytné, chceme-li dosáhnout největší citlivosti krystalu.
Spojíme-li vývod cívky L1 se zemním vodičem (4 na cívce L2) a antenu, tentokrát bez cívky Lp, připojíme do odbočky 2 nebo 3 na L1, získáme dvojitý obvod ze dvou paralelních obvodů LC, tak jako se jich používá v pásmových filtrech mezifrekvenčních. Práce s nimi a také účinek jsou při ladění podobné prve popsanému.
Je tedy možno s touto krystalkou nejen poslouchat, nýbrž i zkoušet různá zapojení, a to je důvod, pro nějž věříme, že zájemce pobaví i přinese užitek.
Časopis Radioamatér, číslo 3/1948
Nechť mají nejmladší adepti radiotechniky také miniaturní krystalku, a ještě k tomu laděnou neobvyklým způsobem, změnou indukčnosti. Přitom není tento nejmenší rozhlasový přístroj jen přijímačem obrazným, nýbrž pracuje stejně dobře jako jeho větší předchůdci, což prokázal náš vzor, a jak jeho sestavení, tak použití způsobí snad leckomu radost.
V zapojení nacházíme obvyklý resonanční obvod z cívky a kondensátoru. Trvale připojen jest kondensátor 50pF, spinačem lze připnout přídavek 200pF, abychom nevelký rozsah rozšířili na celé střední vlny. Indukčnost cívky, měněná šroubováním železového jádra, nevykazuje nastavitelný rozsah tak široký, jako ladicí kondensátor a dosažitelná změna vystačí i při zvláštní úpravě, o které se zmíníme, asi pro polovici rozsahu. Proto přepínací konsensátor.
Antena i detektor jsou připojeny na odbočku v jedné čtvrtině selkového počtu závitů cívky. Kondensátor, který o krystalek přemosťuje sluchátka, zde odpadl bez podstatné újmy na síle signálu.
Výkres a snímky znázorňují provedení. Na pertinaxové základní destičce rozměrů 40x50x3mm je předně cívka se šroubovacím jádrem, před ní pevný detektor a čtyři zdířky, dvě pro antenu a uzemnění, druhé dvě pro sluchátka T. Vespod jsou dva kondensátory C s keramickým nebo slídovým dielektrikem o kapacitě 50pF a 200pF, dále jednoduchý spínač z plíšku a konečně tři malé gumové nožky, přišroubované do základní desky šroubky do dřeva, jednak aby lehký přístrojek spolehlivě stál na podložce, za druhé aby tím pod deskou zbylo více místa pro zmíněné součástky. K výrobě cívky potřebujeme předně dvě železová jádra Palafer obj. č. 6362. Do jednoho z nich zavrtáme směrem osy z jednoho konce dírku asi 2,5mm, připravíme si mosazný šroubek se závitem M3 a délky 25 až 30mm. Uřízneme mu hlavičku, závit na jednom konci mírně zdeformujeme stisknutím ve svěráčku nebo kleštích a na něj našroubujeme buď obyčejnou matičku nebo matičku s bakelitovou čapkou, jaká zahálí na některé starší nožičkové elektronce. Takto upravený šroubek na druhém konci zahřejeme a za tepla zkusíme zašroubovat do dírky v jádru, jež ovšem při tom nesmíme roztrhnout. Vychladne-li šroubek příliš brzy, vytočíme jej, znou ohřejeme a práci opakujeme, až je zavrtán délkou alespoň 3mm. Po vychladnutí v jádru dobře drží. Poté jádra dobře slepíme čelními ploškami k sobě tak, aby jejich závit správně pokračoval, jako by to byl jediný šroub. Dosedací plochy můžeme hrubým pilníkem vyrovnat, aby dosedly selou plochou, a lepíme hustým roztokem celuloidu v acetonu. Načež necháme jádro dobře schnout pokud lze přes noc, aby dobře drželo.
Na kostru cívky potřebujeme kousek tenkého fotografického filmu, který nám jistě daruje přítel fotoamatér. Omyjeme jej v horké vodě, navineme na váleček ze dřeva tloušťky 7,5mm a slepímě dvě až tři vrstvy lehkým nátěrem celuloidového roztoku v acetonu. Vzniklou trubičku ovážeme provázkem a po uschnutí stáhneme s válečku. Aby se jádro mohlo v trubičce šroubovat, nasuneme je do ní a kouskem plechu, který ohřejeme nad plamenem asi na 150 stupňů Celsia, vytlačujeme šikmo skloněné žlábky ve směru závitu jádra, které je šablonkou. Není třeba vtlačovat drážky pro každý chod závitu, můžeme naopak přeskakovat vždy dva chody a třetí vymáčknout, aby jádro bylo lze zlehka šroubovat. To občas vyzkoušime, protože kdyby jádro šlo trubičkou těsně, snadno by se nalepená část ulomila.
Hotovou trubičku zalepíme celuloidem do čelíček vyříznutých z pertinaxu podle obrázku. Čela mají dole výstupky, pro které vyvrtáme v základní desce dírky a výstupky do nich zalepíme. Kromě toho je přitáhnou v těchto místech přišroubované spodní gumové nožky. Použijeme štíhlých železných šroubků do dřeva. Vyvrtejme pro ně přiměřeně silné a dosti dlouhé dírky a šroubky před zatahováním nahřejeme, aby si snáze uvolnily místo v pertinaxu.
V délce uvedené na výkresu navineme na kostru cívky vinutí z drátu 0,15 až 0,2mm průměru, isolovaného smaltem a hedvábím, nebo jakkoli jinak (nejméně vhodný je samotný smalt). Vineme tak, že asi z 20 závitů vytvoříme na okraji hrázku a od nívineme postupně v hrázkách dále tak, aby začátek byl na jednom a konec na druhém konci vinutí. Nezapomeň me na odbočku zdéli asi 5cm vytvoženou vyvedením smyčky z drátu, kterou zkroutíme. Na vhodných místech vyvrtáme do základní desky dírky pro zdířky, sírky mají světlost 5mm a jako zdířek použijeme buď větších dutých nýtků se světlostí 4mm, nebo si takové trubičky stočíme z plíšků, vmačkneme je do dírek a okraje, přečnívající asi o 0,5mm, pozorně rozeženeme. Pro detektor připevníme na destičku dva pružicí úhelníčky z mosazného plechu, který zastane po případě vlásenkovitý útvar z pružného drátu. Přepínač pod kostrou uděláme rovněž z plíšku a jeho vzhled je zřetelně vidět ze snímku.
Spoje musíme na příslušné části pozorně připájet a použijeme spojovacího drátu isolovaného, neboť místa není mnoho a mohlo by dojít k nežádanému spoji. Spájení je nezbytné, protože nemáme šroubky, na něž bychom při malých rozměrech spoje připevnili a také je spájení vhodnější způsob vůbec. Ovšem jen dobré spájení.
Zkoušení krystalky je shodné s postupem u předchozích členů této řady, na jejichž popisy odkazujeme. Uvedené hodnoty umožňují vyladit v Praze obě místní stanice a lze se nadít, že vyhoví i pro jiné poměry. kdyby tomu tak nebylo, a na některém rozsahu bylo jádro zcela zašroubováno a ještě by se zdálo, že není vyladěno naplno, nyhradíme právě připojený kondensátor větším. Kdyby naopak nebylo lze vysílač vyladit a jádro by bylo již zcela vyšroubováno, použijeme kondensátoru menšího.
Je vidět, že existenční oprávnění tohoto přístrojku se zakládá na malých rozměrech. Hodí se nejen pro použití doma, ale i na výlety do končin, kde je možné s jednoduchou antenou blízký vysílač snadno zachytit. Aby byl aparátek vzhledný, je vhodno dbát útvarů, které v geometrii slovou přímka a pravý úhel, jak v obrysu a sbroušení hran základní desky, tak i při stříhání plíšků na úhelníčky detektoru a spínač. Plíšky také vyleštíme a stejně horní i dolní plochu základní desky, a to buď krevelovou pastou a plstěným hadrem, nebo obyčejným leštidlem na mosaz (sidol). Při pečlivé práci je nejen činnost, ale i pěkný vzhled přístrojku zaručen.
Konstrukce Velekrystalu z roku 1929 je natolik originální, že jsem ho vyzkoušel po 90 letech v modernější podobě.
Ladicí kondenzátor je fóliový z inkurantních zásob s kapacitou 285pF, cívka na úlomku feritové antény. Ladicí vinutí má celkem 80 závitů s odbočkami na 26. a 40. závitu pro anténní zdířky A1 a A2. Dále je ještě i zdířka A3, připojená na plný počet závitů, určená pro krátké provizorní antény. Na vinutí je ještě zatím nevyužitá odbočka na 8. závitu, pro možné pokusy s navázáním nízkoimpedančních antén. Vinutí pro detektor je stejně jako u původní konstrukce vinuto mezi závity ladicího vinutí od studeného konce a má celkem 40 závitů s odbočkami na 20. a 30. závitu. Přepínač se třemi polohami, který by byl dostatečně miniaturní, aby se vešel do krabičky jsem bohužel nesehnal, vestavěl jsem obyčelný dvoupólový páčkový, který přepíná odbočky z 20. a 30. závitu.
"Chassis" je z odřezku pertinaxu, velikostí přizpůsobeného k vestavbě do klasické lištové instalační krabičky. Zdířky jsem zavrtal do boků krabičky. Na dalších obrázcích už je téměř hotový Velekrystal vestavěný do spodní části krabičky a poté i "zavíčkovaný".
Výsledek je stejný jako u původních pokusů - selektivita výborná, síla signálu také, problémem je prolézání krátkovlnných stanic. Optimální vazba s anténou je asi ve zdířce A2, v A1 je příjem citelně slabší. S vysokoohmovými sluchátky se zdá, že s přepojením antény na přímo do zdířky A3 už síla signálu nestoupá, ale klesá selektivita a kapacitou antény se výrazně posouvá ladění k nižším kmitočtům. Zato zmíněné prolézání krátkovlnných stanic je nejmenší. S připojeným reproduktorem přes převodní 100V trafo je příjem jednoznačně nejsilnější, ale je třeba se smířit pouze s poslechem Liblic. Ve zdířce A4, spojené se samostatným antenním vinutím, síla poněkud klesne, asi srovnatelně se zdířkou A2, ale selektivita je výborná, ovlivňování ladění anténou minimální a prolézání krátkovlnných stanic menší. Výsledné schéma je na následujícím obrázku:
(po sedmdesáti letech)
Na úvod několik fotek ze stavby:
Konstrukce vychází ze zapojení "krystalky s pásmovým filtrem" podle časopisu "Radioamatér" 2/1948. Zapojení jsem doplnil o další vychytávky, jako třeba vysokoimpedanční detektor nebo vazební vinutí pro detekci podle vzoru "Velekrystalu".
Na dalším obrázku už je hotová krystalka. Detektor je dvoudiodový násobič, vazební cívka po vzoru "Velekrystalu" má tři odbočky a na čtvrté se detektor přepíná na vysokoimpedanční vazbu.
Originální cívky "Palafer" použité v původním vzoru ze čtyřicátých let jsem nahradil sekundárním laděným obvodem na úlomku feritové antény. Oba ladicí kondenzátory, které se vlastně staly inspirací ke stavbě této krystalky, jsou vzduchové 500pF, původem asi z NDR, náhodně koupené na kozákovském radiosetkání.
Odklápěcí vazební primární vinutí má celkem 120 závitů s odbočkami na 10, 20, 40 a 80 závitech. Podle původního vzoru umožňuje přepnutí do aperiodické vazby, sériového nebo paralelního laděného obvodu. To umožní širokou škálu experimentů s nejrůznějšími variantami anténní vazby. Nejvíce se mi asi osvědčilo neladěné zapojení vstupu - ono zase tak úplně neladěné není, protože má paralelní rezonanci s kapacitou antény. V praxi to potom vypadá tak, že se stanice naladí druhým, detektorovým ladicím obvodem a kombinací volby odbočky na primární anténní cívce s polohou odklapěcí cívky se zvolí nejvhodnější vazba se sekundární laděnou cívkou, kdy je zároveň primár vlastní indukčností také vyladěný do rezonance. Případně se dá ještě pomoct zvýšením kapacity prvním ladicím kondenzátorem.
Celkový pohled "pod šasi":
Protože se tato experimentální krystalka vydařila, koupil jsem i lepší knoflíky, HI:
Možná jste si povšimli věty z titulkového obrázku u popisu historického "Velekrystalu", kde se píše o zásadě propagovat příjem na krystal jako základ veškeré radiofonie. Možná vás napadne, proč potom dělat z krystalky audion?
Důvody jsou dva. Jedním je naprosto zásadní rozdíl v příjmových vlastnostech krystalky a audionového přijímače. Bez nadsázky lze říct, že vynálezy elektronky jako aktivního zesilovacího prvku a zpětnovazebního audionu byly zásadní pro rozvoj klasické radiotechniky. A jak to nejlépe demonstrovat jinak, než přímým porovnáním na stejném přístroji?
Blížící se konec našich středovlnných vysílačů je druhým důvodem, který mě inspiroval k následujícímu experimentu. Je jím "aktivní" přístavek ke krystalce. Doplňkový blok připojitelný samostatně k předchozímu zapojení, obsahující nízkofrekvenční zesilovač s LM386, reproduktor, držák baterií a především audionový stupeň.
Takto vypadá přístavek zezadu:
Pohled pod "šasi":
Zapojení přístavku je na následujícím obrázku:
Na dalším obrázku je úprava zapojení samotné krystalky.
Nejde o nic složitého, na boku šasi přibyly tři zdířky, kam je připojena zem, nejspodnější a nejvyšší detektorová odbočka. Z té nejvyšší je buzený gate tranzistoru BF245B, do nejnižší je připojen zpětnovazební potenciometr. V šasi přístavku je také plastový úhelník s banánky, pro přestavbu krystalky na audion tedy stačí oba přístroje postavit vedle sebe a spojit. Bez přístavku krystalka pracuje stejně jako předtím.
Vstup nf zesilovače se připojí samostatným kablíkem do živé sluchátkové zdířky. Tím se z krystalky prakticky stane tranzistorová "dvoulampovka". Zde byl také asi "zakopaný pes" menšího problému, původně jsem zapojil výstup z detektoru přímo na potenciometr hlasitosti. Jenže jsem si neuvědomil že dělám chybu - na běžec potenciometru je také přímo připojený vstup IO LM386. A stejnosměrné napětí z detektoru potom více či méně "tahá" pracovní bod IO. V zapojení tedy přibyl ještě oddělovací kondenzátor a druhý odpor, uzavírající stejnosměrně obvod detektoru.
Na závěr celkový pohled na "krystalkový audion":
