Zpět

Tranzistorové audiony a přímozesilující přijímače

Téma, na kterém většina z nás, postižených radiovým kutilstvím od dětství, vyrostla. Počínaje knížkami jako "Od krystalky k modelům s tranzistory" až po sovětské stavebnice. Mnohé konstrukce se ukázaly jako nadčasové, jiné jsou zapomenuty. Proti elektronkové době je zde jeden zásadní rozdíl. S lampami se vesměs stavěly klasické audiony, většina tranzistorových přijímačů je bez zpětné vazby. Ta jako by se s příchodem tranzistorů dostala na index zakázaných zapojení. Často se i tvrdilo, že klasický zpětnovazební přijímač s tranzistory postavit nelze. Není to pravda, podařených tranzistorových audionů dnes koluje po internetu i jinde celá řada. Občas dostanu chuť některé zapojení vyzkoušet a především s těmi vydařenými se zde budu zabývat.



Junosť KP 105 a 101

Velmi častou konstrukcí v sedmdesátých a osmdesátých letech byly sovětské stavebnice, jako například Junosť KP105. Kromě všech součástek a plošného spoje obsahovala i slušně vyřešenou skříňku a všechny mechanické díly. Hotový přijímač tak měl téměř tovární vzhled. Schéma je na prvním obrázku:

Ve schématu byla chyba, kterou jsem opravil podle skutečného zapojení. Napájení přijímače je 6V ze čtyř tužkových článků. Je možné připojit i napájecí zdroj, sluchátko a vnější anténu. Starší varianta této stavebnice se jmenovala Junosť KP101. Zapojení je obdobné,jen jsou použity starší germaniové tranzistory, napájení z 9V destičkové baterie a dokonce i pevně nastavená zpětná vazba:


Obě varianty ale měly společný problém - přijímač sice hrál, ale slabě a potichu. Snažil jsem se ho tehdy různě vylepšovat, což se částečně i podařilo. Nakonec ale stejně skončil s poškozeným plošným spojem i skřiňkou, odložený a částečně nekompletní. Na jeho pozůstatky jsem si po čtvrt století vzpoměl, když jsem náhodou narazil na mechanické díly z této stavebnice, které umožnily jeho obnovu a renovaci:

Samotné součástky včetně transformátorků jsem použil původní. Bohužel se mi podařilo při vypájení poškodit ten budicí (kostra je z termoplastu, náchylného k vytržení nožiček), který jsem musek rozebrat, opravit a znovu navinout. To byla asi nejhorší práce. Osazení nového plošňáku původními součástkami už šlo dobře, jediné co chybělo byl originální vysokofrekvenční transformátorek. Ten jsem po vzoru staré KP101 nahradil transformátorkem na feritovém toroidu vlastní výroby.

Až na tento transformátorek je stavebnice sestavena přesně podle originálu.

Výsledek je ale podobný jako kdysi - přijímač hraje, ale velmi potichu. Problém snad není ve vysokofrekvenční citlivosti, spíš v zapojení chybí jeden stupeň nízkofrekvenčního zesílení. Rádio pravděpodobně uspokojivě hrálo v blízkosti silného středovlnného vysílače, kterých dříve bylo u nás i v SSSR všude plno.

Zde ale nešlo o stavbu běžně používaného rádia, ale spíš o nostalgickou obnovu do původního stavu.

Podrobnější popis a fotogalerii přijímačů Junosť KP 101 Junosť KP105 najdete na stránkách www.rw6ase.narod.ru



Maximka, Elektronik

Jeden můj spolužák ze základní školy měl další stavebnici jednoduchého středovlnného přijímače tehdy prodávanou pod názvem "Maximka". V porovnání s předcházejícími stavebnicemi řady "Junosť" šlo o rádio o třídu lepší a hlavně normálně hrající, použitelné pro běžný poslech. Stavebnice to ale byla trochu v uvozovkách, deska se součástkami už byla z výroby sestavená a oživená. Konečná montáž se tak omezila jen na složení do skříňky a zapojení několika drátů. Přestože šlo o přímozesilující jednoobvodový přijímač, jeho dobrá funkčnost mě už tehdy zaujala a proto jsem si obkreslil schéma alespoň VF části:

Nedávno jsem se k tomuto zapojení chtěl vrátit a hledal o něm na internetu informace. Našel jsem článek na stránkách OK1CJB, dnes už bohužel zrušených. Zde se píše o přijímači "Elektronik" který je evidentně zapojením i konstrukcí s "Maximkou" totožný, jen je ve vzhlednější a modernější skříňce:

Podrobnější popis a fotogalerii tohoto přijímače rovněž naleznete na stránkách www.rw6ase.narod.ru

Zapojení tohoto rádia vlastně není nijak jednoduché, do klasického superhetu mu chybí jen mezifrekvenční filtr místo vstupního laděného obvodu a kmitající směšovač na vstupu. Obsahuje dokonce i jednoduché AVC. Na rozdíl od miniaturní reflexní konstrukce "Junosti" je ale výborně reprodukovatelné, a jak se později ukázalo, i stabilní a nezáludné pro oživení. Složitějšího zapojení se tak není třeba bát.
Nízkofrekvenční zesilovač jsem si nakonec skutečně zjednodušil, z původního zapojení zůstal jen první stupeň předzesilovače a zbytek je notoricky známé schéma dvojčinného koncového stupně s komplementárními tranzistory, používané už od šedesátých let.

Na rozdíl od "integrované" konstrukce třeba se známým LM386 sice vyžaduje nastavení, ale jinak není o moc složitější a dá se postavit ze šuplíkových součástek. Především je nutné odpor v bázi druhého tranzistoru (zde 220K) nastavit na takovou hodnotu, aby na spojených emitorech výstupních tranzistorů byla polovina napájecího napětí. Podobně je třeba najít i správný pracovní bod prvního tranzistoru. Potom je nutné ještě najít správnou velikost odporu mezi bázemi výstupních tranzistorů, kdy je ještě přiměřený klidový proud koncového stupně. Příliš velký zbytečně zvyšuje odběr, malý zase způsobí přechodové zkreslení při slabém signálu. Mě se osvědčila hodnota asi 200Ohmů (220R a 2k2 paralelně). Tolik k NF zesilovači.
U vstupní části také došlo na úpravy, už kvůli použití tranzistorů Tesla jsem musel změnit některé hodnoty v bázových děličích kvůli nastavení jejich pracovních bodů. Podobně jako u předzesilovače je třeba najít takové, kdy je na kolektorových odporech asi polovina napájecího napětí.

Proti původnímu zapojení jsem také prozatím nevyužil AVC změnou předpětí druhého tranzistoru. Hlavní odlišností je ale zpětná vazba. Zpětnovazební cívka má 8závitů a je vzdálená od ladicího vinutí. Smysl vinutí musí být samozřejmě nastaven tak, aby vazba byla kladná a signál zesilovala.
Zpětná vazba sice nepracuje úplně ideálně, dost se "lepí", při nasazení je nutné vrátit potenciometr vazby o větší kus zpět, aby znovu vysadila. Mezi těmito body je nestabilní oblast, kdy sice přispívá k výraznému nárůstu citlivosti i selektivity, ale stačí např. lupanec od vypínače v okolí, aby se přijímač rozkmital. Zkoušel jsem také přidat malý neblokovaný odpor do emitoru prvního tranzistoru podle zkušeností Petra Jeníčka, ale zde to příliš nepomohlo. Pro příjem silnějších středovlnných stanic ale zapojení vyhovuje.

Na obrázku je náčrtek plošných spojů. Jsou jednoduše z vyškrabaných dělicích čar. Pokusná prkénková konstrukce je na posledním obrázku:

Přijímač dokáže poslouchat na feritovou anténu ve dne všechny zde dostupné české středovlnné vysílače a citlivostí se zásadně neliší od jednodušších superhetů. Je v podstatě funkční tranzistorovou obdobou "dvoulampovky", které svého času sloužily především pro příjem místních stanic. Po setmění přijímač zachytí desítky středovlnných stanic na feritovou anténu. Snaha o dálkový příjem je vykoupena náročnější obsluhou a laborováním s nastavením zpětné vazby a dolaďováním. Kde takový přijímač samozřejmě selhává, je příjem slabého vysílače v těsné blízkosti silného. I to ale odpovídá elektronkové dvoulampovce. S výsledkem jsem v podstatě spokojen a proti dríve popisované "Junosti" lze konstrukci doporučit i začátečníkům. Složitější zapojení je nezáludné, při stavbě a oživování je možné postupovat po jednotlivých samostatných částech.



Středovlnný audion

Autorem této konstrukce je Petr Jeníček a byla zveřejněna v Amatérském rádiu, v číslech 9, 10 a 11 /2008. Schéma samotného audionu je zde:

Zatím jsem tento audion také zkoušel jako provizorní, pokusnou prkénkovou konstrukci, obsahující i krátkovlnný díl, popsaný v článku:

Výsledek je na středních vlnách výborný, funguje ještě lépe než předchozí, především potom zpětná vazba nasazuje skutečně optimálně, stejně jako u elektronkových audionů. Zapojení je pečlivě odladěné a dovedené k dokonalosti. Zatím jsem pouze nezkoušel připojení vnější antány. To bude ještě příležitost k experimentování. Původní kapacitní vazba malým kondenzátorem 2,2pF je vhodná především pro krátké a provizorní antény. Za pokus by stála vazba samostatným anténním vinutím, stejně jako se používala kdysi u dvoulampovek. Problém ale může být se sílou signálu z takové antény, který potom může tranzistorový audion utlumit nebo zahltit.



Krátkovlnný audion

Tranzistorový audion pro krátké vlny je už skutečně trochu tvrdší oříšek. I předchozí zapojení, dokonale fungující na středních vlnách, se mi zatím v krátkovlnné variantě, také zveřejněné ve stejném článku, nepodařilo zbavit problémů. Existuje ale zapojení, které na krátkých vlnách pracuje velmi dobře a lze ho doporučit i pro začátečníky.

Zapojení je popsáno například na stránkách OK1IKE pod názvem "Přijímač pro páťáky". Je to zpětnovazební přijímač od Siegharda Scheffczyka, popsaný v článku „Einmal um die Welt fur 5 Euro“ v CQ DL 10/2004, strana 720. Zajímavostí je použití rámové antény. Vyzkoušel jsem výměnné smyčky o průměru asi 40cm, jednozávitovou a třízávitovou. Kvůli mechanické stabilitě je konstrukce trochu zvláštní:

Zpětná vazba nasazuje velmi citlivě a měkce, stejně jako u elektronkových audionů. Trochu problém je s rozlaďováním při přiblížení k rámové anténě. Citlivost na rámovou anténu také není nijak závratná. Přijímač postačí k poslechu rozhlasových stanic, pro poslech na amatérských pásmech už nemá dostatečně citlivé ladění. Pro první pokusy s krátkovlnným příjmem je ale velmi vhodný díky snadnému oživení. Na posledním obrázku je náčrtek plošného spoje, také vyrobený proškrabáváním dělicích čar:



Zpět