Před asi dvaceti lety jsem napsal do časopisu "Výzva na kanále" článek o historii CB vysílání. Časopis samotný se dnes už také stal historií, fragmenty z článku se dodnes objevují po internetu. Myslím, že přišel čas tento článek přepracovat, doplnit a aktualizovat. Jako zdroj informací z dob, kdy jsem ještě o CB nic nevěděl, nebo ještě ani nebyl na světě, posloužil archiv časopisů, především potom Amatérského Rádia. Zpráv o CB v něm proti jiným rádiovým oborům bylo minimum, přesto je možné si utvořit alespoň hrubou představu, jak to vše začalo.
Snahy o občanské radiostanice, jednoduché vysílačky určené běžným občanům, bez nutnosti náročných zkoušek, vznikly po druhé světové válce v USA. Paradoxně, první přidělené pásmo bylo na 460MHz, tedy vlastně blízko dnešní PMR. Jenže takové vysoké kmitočty byly za tehdejší techniky obtížně zvládnutelné, a proto o něj nebyl zájem. Kmitočty okolo 27MHz se pro svou (údajnou) nevhodnost ke komunikaci používaly pro průmyslové aplikace, například vysokofrekvenční ohřev nebo lékařské přístroje. Za to, že dnes existuje CB, vděčíme americkým nadšencům, kteří se v padesátých letech dohodli s FCC (obdoba našeho ČTU), že jim průmyslové rušení ani vlastnosti pásma nebudou vadit, pokud jim bude umožněno zde používat jednoduché vysílače s malým výkonem a dosahem pro občanské použití. Tovární výroby tehdy neexistovala a tak si zájemci stavěli jednoduché přístroje sami. Jejich schémata byla otištěna například v PE - A Rádiu 1, 2, 4, 5, a 6 /99. Povinností vlastníků bylo své "samodělky" u FCC registrovat.
Počet síbíčkářů se záhy rozrostl do desetitisíců. Ne každý byl zároveň schopným konstruktérem, začaly problémy s rušením a tak doba divokých začátků brzy skončila. CB radiostanice se začaly vyrábět průmyslově. Z úvodníku Radio-Electronics 4/65, jehož část přetisklo Amatérské rádio, alespoň zkrácený citát:
"V roce 1958 povolila FCC provoz občanských radiostanic na 23 kanálech po 10kHz v pásmu 11metrů a okamžitě nastal na těchto kmitočtech nával....... Za nejvýhodnější terén se považuje venkov a města do 50 000 obyvatel, protože ve velkoměstě se snižuje dosah a zvyšuje úroveň rušení. Uvažuje se s dosahem 8km kolem vysílací antény".
Z konce sedmdesátých let pochází další krátká zpráva, kterou Amatérské Rádio převzalo z časopisu Funkschau 2/78:
Rušení rozhlasového a televizního příjmu velmi rozšířenými soukromými vysílacími zařízeními v pásmu 27MHz nabylo v poslední době v zemích západní Evropy mimořádné úrovně. Jen v NSR je v současné době v provozu na 1,2 milionu zařízení, pro jejichž provoz není třeba povolení. Většina přístrojů je dovážena z dálného východu a po technické stránce neodpovídá povolovacím podmínkám. Podobně je tomu i v USA, kde 93% soukromých vysílacích zařízení, pracujících v pásmu CB pochází z dovozu.
CB se v této podobě začalo šířit i do ostatních zemí. Pozůstatkem první evropské normy je 12 AM kanálů, které mnozí znají ze svých stanic. 40 kanálů se začalo používat až později, s příchodem kmitočtové syntézy. Dříve totiž nezbývalo, než stanici osadit pro každý kanál jedním krystalem pro vysílač a a druhým pro příjem. Dvanáctikanálová stanice tak měla dvacet čtyři krystalů.
V tehdejší ČSSR byly podobně jako v ostatních socialistických zemích předpisy o radiostanicích poměrně přísné. Dokonce existoval paragraf 122 trestního zákona - nedovolená výroba a držení vysílací stanice, se sazbou odnětí svobody až na tři roky, v případě ohrožení bezpečnosti státu až na pět let. Přesto první předpis pro občanské radiostanice u nás vznikl už v roce 1965. Dokazuje to článek v Amatérském rádiu 6/1965, jehož zkrácený přepis uvádím:
V rámci výrobního programu radiostanic začne Tesla Pardubice vyrábět občanské radiostanice typu "Petra" vyvinuté ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky A.S.Popova. Jsou to kapesní radiostanice o velmi malém výkonu 50mW a dosahu asi 2km.
Používání občanských radiostanic umožní dorozumívání při různých sportech, výletech, apod. jejich osobní použití povolují krajské pobočky Inspektorátu radiokomunikací. Žadatelé nemusí skládat zkoušky, postačí potvrzení, že se žadatel seznámil s povolovacími podmínkami a zavazuje se je dodržovat. Povolení se uděluje na jeden rok a platnost bude automaticky prodloužena tím, že bude včas zaplacen předepsaný poplatek za další roční období, který činí 60Kčs. Občanské radiostanice mohou pracovat na kmitočtech:
V zahraničí, zejména v USA, kde je již v provozu přes 350 000 občanských radiostanic s větším výkonem a měsíčně je jich přihlašováno asi 10 000, se používají až do vzdálenosti 250km. V Jugoslávii se započaly vyrábět občanské radiostanice UKP-05, v podstatě stejné konstrukce jako čs. Petra. Také v Bulharsku se začala vyrábět občanská radiostanice typu RSD-65a s výkonem 50mW.
Předpisy pro občanské radiostanice byly podstatně přísnější než na svobodnějším "západě" a tím byly degradovány na úroveň hraček. Reálně dostupné byly radiostanice VKP050, ke kterým byl v AR 4/1966 otištěn i podrobnější popis.
Základem stanice byl superreakční přijímač s jedním tranzistorem, který se pro vysílání přepínal na krystalem řízený oscilátor s AM modulací. Třítranzistorový nízkofrekvenční zesilovač při příjmu budil reproduktor, který se při vysílání přepnul do funkce mikrofonu a nf zesilovač pracoval jako budicí.
Superreakční přijímač při příjmu měl malou selektivitu a tak mohl přijímat nejen protistanici na svém kanále, ale se sníženou citlivostí i na všech ostatních. Squelch byl věcí neznámou, superreakční přijímač produkoval bez signálu hlasitý šum. Cena páru radiostanic VKP050 přitom zhruba odpovídala jednomu měsíčnímu platu.
V článku byly zmíněny také radiostanice "Petra". O nich je k nalezení jen minimum informací a je otázka, zda se vůbec dostaly do výroby. Nějakou dobu jsem si i myslel, že šlo jen o obchodní název VKP050. Náhodou se mi ale podařilo nalézt schéma a obrázek této radiostanice.
Radiostanice Petra používala stejně jako VKP050 amplitudovou modulaci a vysokofrekvenční výkon byl pouhých 20mW. Omezení bylo dáno pravděpodobně použitím tranzistoru OC170 nejen v oscilátoru, ale také v koncovém stupni vysílače. Superreakční detektor byl samostatný, nízkofrekvenční zesilovač se přepínal při vysílání na modulační. Stanice byla také napájena ze šesti tužkových článků.
Jednoduchý superreakční přijímač byl největším nedostatkem těchto radiostanic. Omezoval jejich dosah a nedostatečná selektivita nedovolila provoz více uživatelů v jednom prostoru - i při rozdílných použitých kanálech se navzájem slyšeli a rušili. Zajímavý návod byl otištěn v časopise "Udělej si sám", byl to konvertor z CB pásma na střední vlny.
Používal se s radiostanicemi VKP050 a Petra, na které se pouze vysílalo. Jako přijímač sloužil tento konvertor ve spojení s běžným středovlnným rádiem a účinnou čtvrtvlnnou anténou. Dosah spojení se tím několikanásobně zvýšil.
V roce 1982 byly vydán tehdejším Federálním ministerstvem spojů Předpis o občanských radiostanicích č.3188/82.
Občanské radiostanice podle něj mohly používat výkon až 1W (2WPEP při SSB) a pouze jednoprvkové antény o maximální délce 1,5m. Radiostanice mohly být používány pouze jako přenosné a mobilní. Pro CB provoz byly určeny tyto kmitočty:
Bylo nutné zažádat o povolení u Inspektorátu radiokomunikací a radiostanice musely být buď už schválené, tovární výroby, nebo bylo nutné přiložit ještě technický popis radiostanice. Inspektorát radiokomunikací měl u individuálně dovezených stanic právo požadovat přeměření a přezkoušení, radiostanice vyrobené podomácku se k přeměření a kontrole předávaly zpravidla vždy. Povolení se vydávalo pro každou občanskou radiostanici. Držitel povolení musel být starší 18 let a bezúhonný, což se dokládalo výpisem z rejstříku trestů. Jednotlivcům se povolení vydávalo na pět let, organizacím do odvolání. Držitel povolení mohl obsluhou radiostanice pověřit i další osoby, ale nesl zodpovědnost za její provoz.
Jediná dostupná občanská radiostanice v osmdesátých letech byla R27-1 vyráběná svazarmovským podnikem Radiotechnika Teplice.
Základní údaje - napájení 12V z osmi tužkových článků, odběr příjem / vysílání 30/150mA, výkon 0,5W, modulace AM, citlivost 0,8uV. Doba provozu asi 12hodin. Rozměry 76x38x215mm, váha asi 1kg. Přijímač už byl klasický superhet.
Technické parametry včetně kanálové selektivity byly vyhovující, podnik Radiotechnika vyráběl přijímače, transceivery a další přístroje pro radioamatéry. Měl tedy s touto technikou zkušenosti.
Co už vyhovující nebylo? Cena 3800,-Kčs, to byla tehdy jedna velmi slušná výplata.
Návody na domácí stavbu občanských radiostanic se přesto v Amatérském rádiu neobjevovaly a CB bylo pro běžného občana záležitostí nejen nedostupnou, ale i neznámou. První vlaštovkou bylo "modré" Amatérské rádio 6/88, věnované občanským radiostanicím a podrobnému návodu na stavbu mobilní CB stanice od konstruktéra ing Tichomíra Tótha.
S výkonem 0,4W, citlivostí 0,4uV, modulací AM a až šesti kanály (podle toho, kolik byl kdo ochotný investovat do krystalů).
Dalším návodem byla v AR 10 a 11 /89 ruční radiostanice od Jiřího Krčmáře, s FM modulací, výkonem 0,25W a napájením ze čtyř tužkových článků. Zajímavostí byla protiváha v podobě smyčky, zároveň sloužící k zavěšení stanice na krk. Problémy s dostupností některých součástek dokumentuje věta z návodu "konektory BNC lze občas zakoupit v NDR nebo v prodejnách Tuzex".
Posledním návodem byla radiostanice od ing Alexandra Žákovského, opět jednokanálová ručka s výkonem asi 1W, modulací AM a napájením z osmi tužkových článků.
Nikdo dnes už nezjistí, kolik CB stanic bylo podle těchto návodů skutečně postaveno a zprovozněno. Mnoho asi ne. Domácí výroba je náročná na znalosti, zkušenosti a přístrojové vybavení. Pokud měla být stanice provozována legálně, bylo nutné ji předat ke kontrole a přeměření na Inspektorát radiokomunikací. Zájemci o CB tak spíš i přes vysokou cenu CB stanice pašovali z SRN. Provoz mimo přidělených dvacet kanálů vedl ke konfliktům s modeláři, používajícími další kanály v pásmu 27MHz a v horším případě i s armádou, v nejhorším případě se sovětskou armádou. Zde totiž pracovaly i vojenské radiostanice řady "Astra" a "Parus" ve variantě R109, případně i mobilní R113 a R123.
Revoluce v roce 1989 přinesla změny i do CB. Na jaře 1990 přišla první zásadní změna - zvýšení povoleného výkonu z 1W na 4W. U radiostanic s výkonem do 1W už nebyl požadován výpis z rejstříku trestů. Na podzim 1990 se tehdejší ČSFR stala členem CEPT a výsledkem byla další úprava předpisů platná od 4. 3. 1991:
1)K povolení OR se už nevyžaduje výpis z rejstříku trestů
2)OR lze používat na kanálech 1 až 40 podle mezinárodního rozdělení. Zakazuje se vysílat na kanálech 2, 6, 10, 14, 18, 22, 23, kde pracují modelářské stanice. Provoz na území hlavního města Prahy je omezen, stanice je zde možné provozovat pouze na kanálech 16 až 40.
3)Největší výstupní výkon nesmí přesáhnout 4W FM, 1W AM, 2W SSB.
4)Stanice mohou být provozovány nejen jako přenosné a mobilní, ale také jako základnové.
5)Mohou být používány antény bez omezení rozměrů, s výjimkou směrových antén se zesílením v horizontální rovině.
Pokud někdo hloubal nad tím, proč byl tehdy v Praze volací kanál 16 místo zaběhnuté "jedničky" zde je vysvětlení. Nevím do kdy tento zákaz platil, co bylo jeho příčinou a jak vypadalo v praxi jeho dodržování. V povolovacích poédmínkách, které jsem dostal v roce 1993 už o něm nebyla zmínka, stejně jako o možném použití a maximálním výkonu pro SSB modulaci.
Dále však bylo nutné žádat tehdejší Inspektorát radiokomunikací o povolení pro každou občanskou radiostanici. Povolení se vydávalo na pět let a platil se za něj poplatek, tuším ve výši 100Kčs. Radiostanice musela být schváleného typu, vydávaly se seznamy schválených stanic, pro které bylo bez problémů možné povolení vydat. Pokud radiostanice v seznamu schválených stanic nebyla, bylo nutné přeměření technických parametrů, podobně jako u individuálně vyrobených radiostanic.
Začátkem devadesátých let se v podniku Tesla Přelouč, později EP Přelouč, rozběhla výroba občanských radiostanic OR27. Byly to ruční jednokanálové (k. 19) stanice s napájením ze čtyř tužkových článků, modulací FM a výkonem 0,1W. Jejich konstrukce byla až nápadně podobná návodu z Amatérského Rádia od Jiřího Krčmáře.
Na dalším obrázku je deska s elektronikou OR27:
Další zásadnější změnou bylo vydání Generálního povolení 09/95. Amplitudová modulace byla v něm povolena pouze výkonem 1W na kanálech 4 až 15, s omezením do konce roku 1999. Dále bylo od roku 1997 povinné "Prohlášení o shodě". Povolen byl digitální provoz "paket radio" na kanálech 24 a 25, naopak tímto GP byl zakázán provoz do té doby oblíbených opakovačů.
V té době existovala Česká asociace CB klubů, která se účastnila jednání s Českým telekomunikačním úřadem. Hlavním požadavkem bylo rozšíření CB pásma na 80kanálů po vzoru Německa. V roce 2000 byla vydána Generální licence GL22/R/2000, která provoz na 80 kanálech povolovala. Další podmínky v ní ale byly kontroverzní, například z ní vypadlo povolení pro digitální provoz. Navíc v té době došlo ke změnám i v organizaci CEPT. To vyústilo ve vydání další Generální licence GL22/R/2001, do které se možnost digitálního provozu "paket radio" vrátila na vyhrazených kanálech 24, 25, 52, 53, 76, 77 a byly upřesněny podmínky včetně volacích znaků. Dále se do Generální licence vrátila možnost použití opakovačů.
Od té doby bylo vydáno několik dalších "Generálních licencí" a později "Všeobecných oprávnění". Hlavní změny do dnešní doby spočívají ve změně požadavků na připojené antény - jsou povoleny jakékoli antény s vertikální polarizací, včetně směrových. Dále byla opět povolena i modulace AM a SSB na 40 kanálech.
Tolik k CB historii - alespoň prozatím. Dění okolo občanských radiostanic od roku 1993 jsem už zažil osobně, určitě vydají na další pokračování a k tématu se ještě vrátím.